JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Přednáška sira Charlese Mackerrase

Přednáška sira Charlese Mackerrase  

Dámy a pánové,

snad si dokážete představit, co pociťuji ve svém srdci, když se mi dostává této velké pocty, kterou mi uděluje Janáčkova akademie múzických umění poté, co jsem strávil více než půl století studiem, interpretováním a vydáváním děl velkého moravského Mistra. Poprvé jsem slyšel Janáčkovu operu na podzim roku 1947, kdy Václav Talich dirigoval Káťu Kabanovu v pražském Národním divadle. Dojem, který na mě toto představení udělalo, byl tak silný, že jsem se rozhodl pro intenzívní studium tohoto autora, jehož myšlení se zdálo tak neobvyklé a jeho hudba tak originální, že neměla, jak jsem předpokládal, žádné zřejmé předchůdce.

Během mého ročního pobytu na pražské AMU se mi podařilo nastudovat Tarase Bulbu s mladým Jarmilem Burghauserem a zhlédnout mnoho představení Janáčkových oper v obou operních domech v Praze včetně představení hostujícího brněnského operního souboru v takzvaném Divadle 5. května. Při těchto různých provedeních jsem si všiml výrazných stylových odlišností mezi brněnskými a pražskými verzemi, zvláště ve zvuku orchestrů. Tuto skutečnost jsem přičítal odlišným stylům jednotlivých dirigentů. V té době jsem si ještě neuvědomoval, že profesor Talich použil upravenou orchestrální verzi Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky a že Její pastorkyňa se vlastně hrála pouze v upravené formě.

Po studiích na pražské Akademii v letech 1947 a 1948 jsem se vrátil do Londýna, kde jsem působil jako dirigent a korepetitor v Sadler´s Wells Opera. V roce 1952 jsem v Londýně uvedl Káťu Kabanovu a během deseti let jsem v Británii představil také další Janáčkovy opery, zvláště Věc Makropulos a Z mrtvého domu. V roce 1960 jsem realizoval svou první nahrávku Janáčka (Sinfoniettu a 4 operní předehry).
Ve stejném roce jsem byl poctěn pozváním k návštěvě Janáčkova archívu do Brna. Tuto nabídku jsem nadšeně přijal, protože to byla moje první příležitost studovat poněkud neobvyklé Janáčkovy rukopisy a také vidět, jak a proč se tištěné partitury jeho oper tolik liší od původních autografů.

Právě na tomto místě jsem se poprvé setkal s Dr. Strakovou, která tehdy působila jako ředitelka archívu na Smetanově ulici, a také s Osvaldem Chlubnou, který byl v té době jednou z posledních žijících osob, jež studovala skladbu u samotného Janáčka. Oba byli ke mně a k mé ženě nesmírně přátelští. Dr. Straková mi dala k dispozici mnoho Janáčkových rukopisů, a tak jsem měl možnost poprvé vidět, jak skladatel vytvářel kompozici od prvních skic až po finální dílo.

Bylo fascinující všímat si například u rapsodie Taras Bulba, jakými různými formami procházelo dílo od svého počátku až po konečnou podobu. Mohl jsem tak prověřit mnoho problematických momentů v publikovaných verzích Káťi Kabanové a Věci Makropulos a dokonce tak znovuobjevit rukopis dvou intermezz v Káťi Kabanové, která Mistr přidal k provedení v Německé opeře v Praze (v místech, kde byly rychlé změny scény nepraktické). Měl jsem možnost uvést tyto dvě malé „mezi-hry“ v představení Káti Kabanové v Brně. Později byly publikovány ve vydání opery, kterou jsem připravil pro Universální edici jako první z řady vydání, která se pokoušejí o sloučení Janáčkovy původní instrumentace a dynamiky s možnými praktickými návrhy, které pomáhají řešit mnohé problémové momenty ve zvukové vyváženosti, dané Janáčkovým charakteristickým stylem.

Bylo to během mé návštěvy Brna v roce 1960, kdy jsem také začal studovat opis Její pastorkyně, do kterého Kovařovic označil svoje změny červenou barvou. Právě z té doby se datuje můj zájem předvést tuto operu bez zmíněných oprav. Od té doby ocenění Janáčkovy původní Její pastorkyně doznalo velkého posunu. Byla třikrát nahrána a uvedena po celém světě ve verzi, kterou spolu s kolegou Johnem Tyrrellem nazýváme Brněnskou verzí. Mám velkou radost, že právě tato naše verze Janáčkovy nejhranější (a nejznámější) opery si našla cestu zpět do Brna, právě v den stého výročí její světové premiéry, 21. ledna 2004.

Když se vrátím zpět ke svému prvního pobytu v Brně, Osvald Chlubna a Dr. Straková nás tehdy vzali také na jednodenní výlet do Hukvald. Tam jsme měli možnost spatřit zdroj inspirace, kterou Janáček čerpal z moravských luhů a hájů, zvláště pro operu Příhody lišky Bystroušky. Mohli jsme zde vdechnout duch Janáčkovy jisté panteistické filozofie, jak je vyjádřena v Lišce Bystroušce a v Glagolské mši. Zakusili jsme zde také a pocítili něco z atmosféry moravského venkovského života, Janáčkova rodiště a školy, ve které učil jeho otec. Obě místa ještě tehdy vypadala přesně tak, jako musela vypadat za skladatelova mládí. Člověk si téměř mohl představovat, jak Mistr kráčí po ulici společně s Jenůfou a Kostelničkou, Barenou a Kamilou. Jak dobře znal soužení neopětované lásky!

I když jsem byl v Brně již mnohokrát, ať při svém studiu Janáčka nebo dirigování jeho děl, vždy pohlížím se zvláštní nostalgií zpět na výlet do Hukvald. Právě tam jsem se cítil být nejblíže k podstatě Janáčka, jako nikdy předtím a ani potom.
Jsem velmi poctěn čestným titulem, který mi uděluje Akademie pojmenovaná po největším synovi Hukvald. Velmi se těším na naše provedení Glagolské mše, ve které Janáček nejvíce vyjádřil svoji víru v humanitu a sílu přírody. Orchestr a sbor budou jistě schopny naplnit jeho záměr lépe než v roce 1927!

Rád bych uzavřel svou řeč citací z Janáčkova dopisu z roku 1925 (roku mého narození) při příležitosti přijetí čestného doktorátu, který mu udělila Masarykova univerzita:


„Z mé knihy života vyčtete:

Z vlastního nitra růst,
přesvědčeni se nezříkat,
neplahočit se za uznáním,
ale vždy svou hřivnou přispívat,
aby vzkvétalo to pole,
jež mu souzeno.

Buďte zdrávi!
Oddaný
Dr. ph. Leoš Janáček

Brno, 12. února 1925.“