JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Projev pronesený Ivanem Vyskočilem

Projev pronesený Ivanem Vyskočilem  

Dámy a pánové,

jsem člověk šedesátých let dvacátého století. Těch šedesátých let, jejich počátku. Té skvělé intelektuální, ideové, filosofické diskuse, jež byla potlačena i zfalšována ideologickými a politickými zájmy a posléze normalizací a konsolidací. Té skvělé diskuse, tehdy vlastně celosvětové, v níž Československo nehrálo nijak podřadnou roli. Té nedokončené diskuse. Jistě, mluví ze mne nostalgie, vzpomínka na ohlas, na poptávku, na to, co vyvolaly ve světě některé pokusy a nálezy ještě předtím, než spadla klec. Mluvím taky u vědomí, že jak se říká, vstupujeme do Evropy a bylo by asi dobré se trochu rozvzpomenout a uvědomit si souvislosti a potenciality.
Šedesátá léta začínají o pár let dřív, v konci těch padesátých, tam se objevuje potřeba nového i jiného pojetí člověka a jeho světa. Jiného pojetí než toho komunistického, kolektivistického, výrobního. Ke slovu přichází „mladý Marx“ – filosof odcizení, a pochopitelně přichází ke slovu také filosofie života, filosofie existence, existencionalismus a personalismus, fenomenologie a strukturalismus, prostě všechno to dle Lenina scestné, nebezpečné a zavrženíhodné „kněžourství“.
O pojetí člověka, a to v odporu k vládnoucímu zideologizovanému schématu, o co nejkonkrétnější „dialektiku konkrétního“, o obraz i model moderního člověka a jeho světa tehdy šlo. Ale to je přece nejvlastnější téma dramatické kultury a tvorby, divadla, ne?
Jenže divadlo je instituce. Vyrábějící, distribuující, administrující. V té době nadto centralisticky řízená, ideologicky ovládaná divadelní síť. Záležitost značně nepružná, neoperativní, setrvačná.
Nechtěl jsem s divadlem a celým tím světem už nic mít. A najednou jsem zjistil, že vlastně divadlo dělám. Svým způsobem divadlo. A že jsem svým způsobem v té skvělé diskusi, aniž bych chtěl, aniž bych se snažil.
Tak se z té atmosféry a pro tu atmosféru rodilo nové a jiné divadlo. Skutečně se rodilo téměř z ničeho a beze všeho, aniž bylo předem připravováno, zakládáno, zřízeno, aniž bylo povoleno, schváleno. Rodilo se spíš z empatie a intuice než z vůle, spontánně vstupovalo do vztahu, dialogu, jednání, a vlastně teprve z odezvy se samo uvědomovalo a poznávalo. Rodilo se mimo stávající divadelní umění a pochopitelně mimo divadelní síť, mimo obvyklé divadelní a kulturní prostory a prostředí. Rodilo se nejspíš z potřeby kontaktu, ohlasu, setkání, a proto organicky ze hry, samo jakožto hra. V té samo sebe identifikovalo a pojmenovalo text-appeal: slovo, slovní hříčka, asociace, určení. Apel. Výzva. Snad k setkání a k účasti na společné hře. Výzva skrze text, skrze slovo, řeč, myšlenku, představu, příběh, fabulaci, vyprávění. Jelikož hra, tak rovněž také s textem, slovem, řečí, myšlenkou, představou, příběhem, fabulací. Prostě ta intelektuálština, tak velice z tolika stran a postů bagatelizovaná.
Asi to byla potřeba toho nejvlastnějšího pramene. Černá hodinka. Přijďte pobejt. Asi „chudé divadlo“ i „netradiční divadlo“, byť šlo v podstatě o tu nejstarší a nejpůvodnější tradici. Spíš ale o žádné divadlo jako takové a o žádné umění jako takové ani nešlo. Nejspíš proto to v té době mohlo projít a poněkud i jít. Jistou dobu. Dokud nezačalo o divadlo jako takové a umění jako takové a úspěch jako takový a o export, zisky, televizi atd. jít. Lze mít za to, že to nové i jiné na tom díle ve zrodu byl hlavně jeho étos. Jeho autenticita, spontaneita, kreativita, jeho autorský postoj a osobní odpovědnost.
Takzvaná malá – rovněž mladá, netradiční – divadla, oficiálně také dost dlouho „malé jevištní formy“, šedesátých let a až do začátku a možná do poloviny let sedmdesátých nelze brát jako něco homogenního, jednotného, souvislého. Naopak, rozdíly jsou velmi podstatné. Ty poznávat a sledovat sotva lze bez ideového, filosofického zájmu a vhledu. Bez vědomí souvislostí.
Leckterými kritiky a teoretiky začala být malá divadla jaksi uznávána, ale přitom prohlašována za jakýsi předstupeň, nižší vývojové stadium, něco jako larvy nebo pulci toho normálního velkého divadla. A že známkou jejich kvality a životaschopnosti je a bude, jestli a jak záhy dospějí, zprofesionalizují se, znormalizují se, tedy ztratí vlastní charakter a smysl dřív, než by na něj přišla. Další, co ještě před politickou normalizací a konsolidací ten vývoj podstatně narušilo a zmátlo, byl mohutný nástup vlny „bigbítu“ a poptávky z televize. Zásah komercializace, „popu“, medializace a „HULIZY“ – humoru a lidové zábavy.
Lze to, o čem je řeč, považovat za hodné studia a poznání ještě dneska? Není to snadné, jde o dobu nad jiné dramatickou, kdy to nejpodstatnější se jako takové publikovat nedalo. Naopak časté a hojné bylo taktizování, zastírání a předstírání, matení, cenzurování. Úmyslné i bezděčné.
Na téma malých scén, dokonce proměn malých scén, vyšla zatím jen jediná kniha. Velkým nákladem, dost velká rozsahem i sebevědomím autora. Jenže také jeho nevědomím a matením. Typický produkt vrcholné normalizace a konso-lidace. Typický i v tom, že autor jaksi nebere v úvahu a patrnost fakt svobody a hlavně nesvobody. Se všemi příznaky i důsledky, s vládou nemožností.

Potřeba a hledání nového, namnoze jiného pojetí člověka a jeho světa, pojetí lidskosti a lidství, jiného, než je to minulé a v podstatě stále dosavadní, má nemalý význam pro pojetí herce co člověka a partnera a zejména pro pojetí herectví jako takového. Herectví ne jako specifické profese, nýbrž jako obecně lidské, existenciální záležitosti.
To není žádná novinka. Je to dost stará, ba velmi stará záležitost. Ovšem ne pod názvem výchova a vzdělání v herectví, ale jako výchova a vzdělání k sebepoznání a vědomí, k tvořivému, čestnému jednání, k odvaze a práci na sobě, ke smyslu pro hru, pro humor a radost, k hlasu a řeči, k umění disputace pěstována rozhodně byla. Příkladně a návodně třeba Komenským anebo Ignácem z Loyoly a vůbec jezuity – Janem Boskem, také svatým, a saleziány – a na zcela opačném pólu třeba A. S. Makarenkem. Ve všech případech ve spojení s divadlem co dílnou lidskosti.
V sekularizovaném, utilitarizovaném, zracionalizovaném a stále víc technicizovaném a konzumně hltajícím světě tohle vzdělání mizelo, dramatická kultura a tvorba, což je také kultura a tvorba toho docela obyčejného slušného chování, mezilidských vztahů, rychle upadala. V padesátých a šedesátých letech minulého století tohle začíná doléhat co velká a stále větší bída a objevuje se potřeba s tím přece jen něco dělat. Potřeba přímo sebezáchovná, ekologická.
Důvodů pro to „něco s tím dělat“ je hodně. A stále víc. Má to co dělat se stále větším a tíživějším odcizením, s odumíráním lidskosti, se stále častějšími a silnějšími náhražkami, kompenzacemi, iluzemi, sebeklamy, sugescemi, zhoubnými návyky, se stále obtížnější a víc matoucí i zmatenou komunikací, zejména verbální, s převažující medializací života a s ní vyprázdňující, vyčerpávající a umrtvující zábavou, „humordem“ dá se říci. Stále víc lidí už o sobě vlastně neví a vědět nechce, už nežije svůj život, svůj příběh, ale tak nebo onak konzumuje své pravidelné dávky emocí.
Stále častější je takzvaný syndrom vyhoření. Ztráta zájmu, smyslu, energie, tvořivosti, empatie, radosti. Místo toho pocit prázdnoty, nezájmu, otrávenosti, zlosti, povrchní rutina, manýra, pózy. K nejohroženějším patří učitelé, vychovatelé. Také psychoterapeuti a terapeuti. Také kněží, duchovní, veřejní činitelé. A také herci. Ti, jejichž profese spočívá, měla by spočívat v tvořivé komunikaci.
Asi jedinou účinnou prevencí i pomocí v tomto ohledu je řádné vzdělání. Vzdělání v herectví jakožto vědomém, tvořivém, komunikativním jednání, chování a prožívání v dané situaci.
Koncem šedesátých let špičkoví psychoterapeuti, reprezentativní účastníci Třetího světového kongresu pro psychodrama a skupinovou psychoterapii, shodně a přesvědčivě nahlíželi, že by v jejich profesi bylo třeba pokročit od více méně „přirozeného“, „přirozeně nadaného“ laického herectví a hraní ke skutečnému studiu a vzdělání stran herectví a dramatické hry vůbec. Otázka ovšem byla a dle všeho zůstává: Co to znamená a obnáší? V čem to spočívá? A kde, u koho a s kým?
Potřeba a poptávka vyvolává nabídku. Pochopitelně nejprve a nejvíc ze strany podnikavých, čilých, šikovných obchodníků a živnostníků a nezřídka přiživujících se podvodníků. Množství technik „snadno a rychle“ i metod „pro každého“, kurzů, dílen, výcviků. Stačí se jen trochu pozorněji rozhlédnout a vidět, jak se věci mají. Jak často je to bohužel jen předstírání, šálení, prodej iluzí a atrap, namnoze i zastírající a matoucí skutečnou problematiku a kvalitní řešení.
Zájem a otázky, zdá se, trvají. Asi víc ve světě než u nás. Ale přece jen se za tu dobu podařilo i u nás trochu pokročit. Snad se to maličko daří a mohlo by se snad dařit víc. Programově zkoumat a studovat se to zřejmě dá jen na vysoké škole. Jde totiž ještě stále převážně o studium, o poznání z gruntu, o základní empirický výzkum. Za komunistického režimu se to vůbec nedalo. Stačilo jen říct a začít, a bdělí a ostražití hlídači už likvidovali diverzanty, existencionalisty a kněžoury. Prakticismus oproti tomu nějaké takové intelektuálské zkoumání a studium nechce a nepěstuje.
Zkoumání a studium herectví, o které jde a které se sotva obejde bez zpětné vazby a bez souhry s filosofií a psychologií a nejspíš ještě dalšími, to není a asi nemůže být tradiční, osvědčené studium na herce pro jednoznačně k tomu nadané, k tomu tíhnoucí a pro to vybrané. To asi sotva může být stávající převážně prakticky zaměřené jednooborové studium a vzdělání. Ale všechno mluví pro to, že nejspíš by to mělo být studium a vzdělání koncipované jako kombinované a komplementární. Kombinované s jinými vhodnými obory anebo také pojetími. Prostě humanitní vysokoškolské studium a vzdělání. Aby se otevřela perspektiva, aby mohly vznikat nové pokusy,
možnosti a případy tvořivé praxe. Aby byl důvodně překonáván prakticismus. Proto se na tom pracuje. Dost dlouho a vytrvale. Chtělo by to však permanentní diskusi, akademickou diskusi, skutečnou vysokou školu.