JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Laudatio pronesené prof. PhDr. Josefem Kovalčukem

Laudatio pronesené prof. PhDr. Josefem Kovalčukem  

Josef Kovalčuk

Pět chval na Toma Stopparda

Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
vážené dámy, vážení pánové, milí hosté!

Když jsem začal připravovat toto laudatio pronášené při příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění světově proslulému anglickému dramatikovi Siru Tomu Stoppardovi, nemohl jsem hned na počátku opomenout jeho moravský původ a středoevropské kořeny. Ukázalo se však, že o těchto věcech bude mnohem zasvěceněji a s osobním zaujetím mluvit sám autor.

Mohu se tedy na tomto místě zaměřit především na jeho dílo dramatické, které bylo uvedeno na mnoha předních světových scénách od londýnského Národního divadla přes brodwayské scény, Commedii Française až po pražské Národní divadlo. Toto dílo je ostatně také hlavním důvodem a příčinou, proč se naše škola rozhodla Tomu Stoppardovi titul Doctor Honoris Causa udělit.

Laudatio má být chválou, chvalořečí, pochvalným svědectvím, projevem díků a uznání. Ode mne se tedy očekává, že tu budu pět chválu. Při jejím koncipování jsem se proto rozhodl, že půjde o pět chval na dílo Toma Stopparda. Takováto slovní hříčka ostatně není nějak vzdálená tomu, jak si sám Stoppard hraje a pohrává s jazykem.
Tak tedy:

Chvála první: na jazykovou, stylistickou a stylovou vytříbenost Stoppardova díla

Obdivujeme se tomu, jak jsou hry Toma Stopparda stylově i stylisticky vybroušené až bravurní. Autor v nich v několika směrech úspěšně navazuje na tradici ostrovní konverzační hry, která vede od Richarda Brinsley Sheridana až k Oscaru Wildeovi, zároveň ji však osobitě rozvíjí a obohacuje o prostředky a postupy moderního divadla. Jejich jazyk je hravý a neobyčejně kultivovaný, je plný šarmu i vtipných hříček a bonmotů. Co je však ještě důležitější, svým vztahem k jazyku a péčí o něj Stoppard jako by navracel divadlu smysl pro nosnost a závaznost slova a víru v jeho platnost. Slova mohou být „nevinná, neutrální, přesná, označující to či ono, takže pokud o ně pečuješ, můžeš jejich pomocí stavět mosty přes nedorozumění a chaos. Když máš ta pravá slova v pravém sledu, můžeš postrčit svět…“, říká jedna z postav hry To pravé a nepochybně zde vyslovuje i Stoppardovo přesvědčení. Takováto důvěra v závaznost a možnost aktivního působení správného slova či slovního spojení není nepodobná víře v platnost slova, kterou vyjádřil v eseji Slovo o slově jiný dramatik, rovněž čestný doktor naší školy, Václav Havel.

Chvála druhá: na mnohotvárnost a vrstevnatost Stoppardovy tvorby, jejímž prostřednictvím se autor vyslovuje k naléhavým otázkám naší současnosti

Stoppardova dramatická tvorba je námětově, tematicky i žánrově mnohotvárná. Vedle divadelních her obsahuje i filmové scénáře, například k filmům Zamilovaný Shakespeare, Říše slunce, Enigma nebo k právě dokončovanému Bournovu ultimátu. Zahrnuje dále dlouhou řadu her televizních a rozhlasových, které jsou u nás bohužel prakticky neznámé a které by bylo žádoucí přeložit a uvést nejen proto, že v nich autor nejednou řeší otázky, které se dostávají do popředí i v jeho hrách divadelních. Podobná rozmanitost platí i pro oblast žánrovou a stylovou. Stoppard se nebojí sáhnout ani k žánrům, které v běžném povědomí nepatří do vysoké literatury, jako je detektivka, thriller, travestie nebo nové libreto k operetě, vždy je však dokáže povýšit směrem k náročnější výpovědi s přesahem. Jestliže většina Stoppardových her může nést přívlastek komedie, jde začasté o komedie myšlenkově náročné, hluboké a mnohovrstevnaté, přestože jejich autor zcela respektuje i „pouhou“ zábavnou funkci divadla.

Tom Stoppard je poměrně výjimečný tím, že napsání jeho her předchází neobyčejně důkladné studium myšlenkové problematiky, doby i prostředí. Námětově a tematicky těží z řady různých oblastí, dovede vždy znovu a znovu překvapit a nedá se nijak omezit či zaškatulkovat. Nevyhýbá se ani námětům politickým a časově aktuálním. Nejednou se opírá o vědecké poznatky a teorie, fascinuje ho matematika, stejně jako kvantová fyzika, populační biologie, politická i literární historie nebo krajinná architektura. Pro problém lidské identity například nalézá „metaforu v kvantové teorii, ve dvojakém charakteru světla existujícího jako vlna i částice zároveň.“

Mimořádného přijetí se dostalo hned jedné z autorových prvních her Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1966). Z postav Hamletových spolužáků, jež se král Claudius pokusí zneužít pro své záměry, učinil Stoppard ústřední hrdiny své hry, osobitým způsobem si pohrál s jejich osudy a z jiného úhlu pohledu osvětlil jejich příběh. Po úspěchu na Edinburghském divadelním festivalu v roce 1966 byla tato hra hned v následujícím roce uvedena v Národním divadle v Londýně, na Broadwayi v New Yorku a už v roce 1969 – což je pozoruhodné – také v československé premiéře v divadle v Martině v režii předního slovenského režiséra Miloše Pietora. Česká premiéra následovala v roce 1971 v Divadle F. X. Šaldy. Tím byl ovšem počet českých premiér do roku 1989 vyčerpán, s jednou pozoruhodnou výjimkou, když se dramaturgovi Miloslavu Klímovi podařilo v roce 1978, tedy v čase, kdy byl Stoppard u nás na indexu, uvést v Chebu premiéru hry Jsem volný jak ten pták. Jiné významné Stoppardovy hry, jako například Pravý inspektor Hound, Travestie nebo To pravé, si na své české premiéry musely počkat až na dobu následující po listopadu 1989. Další, např. Skokani, Noc a den, Indická tuš, Vynález lásky nebo Pobřeží utopie, na své nastudování některým z českých divadel čekají doposud.

Chvála třetí: Arkádie

Za další pozoruhodný Stopardův dramatický text můžeme označit hru Arkádie (1993), možná jeho vrcholné dílo vůbec. V dramatické literatuře stěží najdeme divadelní hru, ve které by její autor nastolil tolik různorodých témat a myšlenkových okruhů. Jedním z podnětů k napsání hry, jak uvádí sám autor, byla kniha Jamese Gleicha Chaos, vznik nové vědy, jiným podnětem byla Quennellova monografie o básníku Byronovi. Teorie chaosu nabídla Stoppardovi „zajímavou a nosnou metaforu lidského chování. Teorie chaosu ukazuje svět, ve kterém panuje chaos v řádu, ale také řád v chaosu“.

Příběh hry nás zavádí do Anglie na počátku 19. století v okamžiku proměny dvou kulturních stylů – klasicistního a romantického. Druhá rovina hry se odehrává v současnosti, přináší s sebou problematiku noetickou a klade otázky po naší schopnosti poznávat jak přírodu tak historii. V dramatu se nám dostává poučení o integračních algoritmech, fraktálech, nelineární dynamice, krajinné architektuře i populační biologii tetřívků. Vedle toho jsme i svědky prohlubujícího se vztahu matematicky nadané slečny Thomasiny k jejímu učiteli Septimovi, jinak příteli básníka Lorda Byrona. Sledujeme také různé cesty poznávání historických skutečností ze strany vědce Bernarda Nightingale a spisovatelky Hany Jarvisové. Na jednu hru by toho mohlo být až příliš mnoho, kdyby to vše nebylo spojeno mimořádným Stoppardovým talentem organicky propojovat myšlenkový svět s postavami a vytvářet pro ně nosné situace. Proto je Arkádie nepochybně hrou, která si zasluhuje naši pozornost a chválu. V českých divadlech se jí proto také dostalo už trojího uvedení: v pražském Divadle Komedie, ve Stavovském divadle i v Městském divadle v Brně.

Chvála čtvrtá: Rock’n‘Roll

Stoppardova zatím nejnovější hra Rock’n‘Roll měla premiéru v londýnském Royal Court Theatre v roce 2006 a českou premiéru v únoru letošního roku v pražském Národním divadle. Obě premiéry se staly významnými uměleckými i kulturními událostmi.

Rock’n‘Roll patří mezi Stoppardovy hry, které čerpají svá témata z oblasti společenské a politické. Pro nás je o to zajímavější, že jedna z linií bere svůj námět z českých reálií. Konkrétně jde o události spojené se zákazy a pronásledováním členů skupiny The Plastic People of the Universe, když na obranu jejich práva na svobodné umělecké vyjadřování vystoupili představitelé českého disentu. Následně tento postoj vedl ke vzniku Charty 77. Další linii hry tvoří příběh anglického profesora – salonního marxisty, který své ideje dlouho není schopen konfrontovat s realitou. Třetí motivická linie se kontrastně zabývá překládání poezie antické básnířky Sapfó, kterému se věnuje profesorova žena. Uvedené linie spojuje postava Jana, v jehož příběhu můžeme nalézt jak určité autobiografické momenty tak také ohlasy názorového tříbení z prostředí českého disentu. Jak to pro Stopparda bývá charakteristické, napsání hry předcházela neobyčejně důkladné studium reálií, což mimo jiné dokládá autorova Předmluva k Rock’n‘Rollu s příznačným názvem Havel, Kundera, Vaculík, Jirous, Plastic People…Drama, které bylo psané o vztahu hlavní postavy k jednomu hudebním stylu – rock’n‘rollu, se zároveň stalo významnou divadelní reflexí normalizačních poměrů v Československu.

Chvála pátá a poslední: podpora českého disentu a nezávislé tvorby

Rock’n‘Roll není jedinou Stoppardovou hrou, která čerpá svůj námět z českého prostředí, konkrétně z prostředí českého disentu. Tou první byla televizní hra Profesionální faul, další Krhútův Mackbeth, která si vzala základní situaci z bytového divadla Vlasty Chramostové. V Profesionálním faulu se poprvé setkáváme i s předobrazem anglického profesora z Rock’n‘Rollu, který zavítá do Prahy v roce 1977 při příležitosti vědeckého kongresu ale i fotbalového utkání. V tomto roce navštívil Prahu a Čechy i sám Tom Stoppard a setkal se na Hrádečku za poměrně dramatických okolností s Václavem Havlem, dramatikem, kterého už v šedesátých letech četl a obdivoval. Podle Stoppardova svědectví to byla právě četba Havlových her, která vyvolala jeho zvýšený zájem o zemi, v níž se narodil: „Někdy v roce 1967 jsem se seznámil s hrami Václava Havla…když jsem si přečetl Zahradní slavnost
a později Vyrozumění, věděl jsem, že Havel jako dramatik, je můj člověk…Když to chcete vědět, měl jsem pocit, že pokud jde o psaní, je trochu jako já. Prostě se mi líbilo, jak píše, a z této sympatie k Havlovi autorovi vzešel můj zájem o něho jako o Čecha. Nezačal jsem se tedy zajímat o jeho hry, protože je Čech, ale probudil se ve mně zájem o mou původní vlast, protože se mi líbily Havlovy hry.“

Je třeba uvést, že Stoppard nezůstal jen u samotného zájmu o český disent, ale také ho soustavně podporoval, a to nejen podpisy pod četné petice, ale také finančně, když dotoval udělování ceny podporující nezávislé tvůrce, kteří publikovali v samizdatu.

Tvůrčí osudy se někdy podivuhodně prolínají s osudy lidskými tak, že nakonec uzavírají určitý kruh. Životní cesta Toma Stopparda začala v roce 1937 ve Zlíně. Po mnoha jeho složitých životních peripetiích i po četných proměnách společenských máme příležitost se s autorem a jeho dílem znovu setkávat. Dílo Toma Stopparda u nás zdaleka neznáme v úplnosti, zůstává naším úkolem přeložit celou řadu jeho her a uvést mnoho inscenací. Malou splátkou na tento dluh by snad mohla být i inscenace hry Pravý inspektor Hound, jejíž premiéru připravují studenti Divadelní fakulty ve Studiu Marta ještě na letošní rok.
Je pro nás mimořádnou ctí, že v době, kdy autor zanedlouho završí sedmdesát let od narození v moravském městě, vítáme Sira Toma Stopparda v místech, kde má své kořeny, abychom mu jako světově významnému dramatikovi udělili čestný doktorát naší akademie.