JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Laudatio pronesené prof. Petrem Oslzlým

Laudatio pronesené prof. Petrem Oslzlým  

Vaše Magnificence pane rektore,
vážený pane kandidáte,
vzácní hosté,
dámy a pánové!

Když byl Václav Havel v roce 1989 navržen na Nobelovu cenu míru spolu s tibetským dalajlámou a byl také spolu s ním jejím nejvážnějším kandidátem, bylo zcela jasné, že mohl být stejně tak navržen na Nobelovu cenu za literaturu, neboť byl mezinárodně uznáván a oceňován nejen jako bojovník za lidská práva a občanské svobody, ale především jako dramatik a filozofický esejista. Ve své vlasti byl sice již dvacet let umlčován a vězněn, ve světě však byl známou osobností, odměňovanou především za literární tvorbu řadou prestižních cen, kterým v té době nesporně vévodí Cena Erasma Rotterdamského. Navržení na Nobelovu cenu pak bezprostředně předchází Mírová cena německých knihkupců, za niž Václav Havel poděkoval mistrným filosofickým esejem Slovo o slovu, v němž vyzývá k boji "proti pyšným slovům" a k vnímavé nedůvěře vůči slovům "zdánlivě pokorným", ale zároveň burcuje všechny citlivé lidi k "záchraně slov", k „odpovědnosti za slovo a ke slovu“, jako k "úkolu bytostně mravnímu".

Ostražitost vůči slovu i nejvyšší mravní odpovědnost za ně lze chápat jako onen princip, který Havlův život i dílo, tedy jeho myšlenkové i etické nasazení propojuje v jeden identický celek a činí z něj uměleckou i občanskou osobnost do světa vstupující, světem obdivovanou a jeho totalitními vládami v jednom a tom samém čase nenáviděnou a umlčovanou.

Života Václava Havla je od počátku prostoupen nejrůznějšími obtížnostmi. Narozen 5. října 1936 prožívá dětství v období druhé světové války. Vyrůstá sice ve vysoce kultivovaném rodinném prostředí prostoupeném masarykovským humanismem, avšak do tvůrčího života vstupuje v nejhorší době po únorovém puči, v době, kdy je jeho rodina vystavena nejtvrdším perzekucím. Komunistický režim mu brání ve studiu, nezbývá mu tedy jiná cesta, než se vyučit chemickým laborantem a poté získat středoškolské vzdělání na škole při zaměstnání. Až v třiceti letech, roku 1966, absolvuje studium dramaturgie na Divadelní akademii múzických umění v Praze.

Zdá se však, jako by na tyto překážky byl bytostně připraven, neboť čím více je znejišťován, o to s větší silou se vrhá do pokusů o literární tvorbu. První díl jeho spisů, které v sedmi svazcích vydalo v roce 1999 nakladatelství Torst, nám Havla objevuje jako mladistvého básníka, snad dokonce lyrického, který před svým dvacátým rokem píše několik sbírek a stovky básní. V dopisech vyjadřovaná vděčnost Jiřímu Paukertovi za každé strojopisné vydání jeho veršů odkrývá mezi řádky na jedné straně pokorné srozumění se s tímto "samizdatovým" stavem, na druhé straně velikou váhu, kterou přikládá každému svému zveřejněnému slovu. Jeho vstup do oficiálního literárního života je - snad právě proto všechno - o to výraznější. Již dva měsíce po veřejném tištěném debutu v časopisu Květen vystupuje v listopadu 1956 s buřičským diskusním příspěvkem na setkání mladých spisovatelů na Dobříši a hned od počátku se tak staví mezi ty, kteří usilují nejen o svobodu tvorby, ale chápou poslání spisovatele jako úlohu obhájce svobody jako takové.

I do divadla pak vstupuje dvojí cestou: "zevnitř" - když se je snaží pochopit a uchopit v řadě teoretických a kritických studií a statí a "od spodu", když je nejprve jevištním technikem v divadle ABC (1959-1960) a až poté se stává asistentem režie u Alfréda Radoka a posléze teprve dramaturgem a jednou z vůdčích osobností divadla Na zábradlí.

Takto nabit teoretickým myšlením i praktickou zkušeností se naopak jako dramatik objeví na české scéně s plnou vehemencí. V roce 1963 má v divadle Na zábradlí premiéru jeho Zahradní slavnost a tento scénický debut (ve smyslu samostatné dramatické tvorby) jej staví okamžitě na čelnou pozici mezi mladé české dramatiky, hledající nový divadelní výraz. Mezinárodní uvedení následující jen rok poté, z něj také činí evropského autora, ověnčeného cenou OBBIE udělovanou newyorským časopisem Village Voice za nejavantgardnější hru roku.

Zahradní slavností Václav Havel vstupuje také do sféry absurdního divadla. Jeho pojetí je však nové a nezaměnitelné. Téměř paralelně s dobou jejího vzniku si v obsáhlejší stati Anatomie gagu definuje "smysl pro absurditu, schopnost ozvláštnění a absurdní humor“ jako pravděpodobně jediný možný způsob "očištění", adekvátní současnému světu – jako nesentimentální "katarzi kybernetického věku". A navíc již tehdy jej ona nedůvěra k pyšným slovům, chápání depatetizace jako základního principu humoru a zároveň odpovědnost ke slovu vede k brilantní a promyšlené hře se slovy a frázemi, která patří k vrcholným výkonům české nonsensové literatury vůbec. Svou následující celoživotní dramatickou tvorbou, která se samozřejmě proměňuje a rozvíjí, zároveň však zůstává věrna svým východiskům, tak ustavuje mezinárodně uznávanou a obdivovanou osobitou větev absurdního způsobu nazírání světa skrze divadlo, kterou lze označit jako absurdní dramatiku "zasazenou a angažovanou v realitě současného světa". Havel do svých her, v nichž postupně sílí filozofický podtext i apel, vtahuje ony mechanismy současného života, jež mění komunikaci mezi lidmi i jejich přirozené vztahy v prostředek odlidštění, vedou ke ztrátě autenticity a tedy i identity lidské existence.

Po Zahradní slavnosti následují v prvním období ještě do roku 1968 vedle textů pro rozhlas a televizi dvě hry: Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). V té poslední předvídavě a komicky předznamenal všechny naše současné trable v spolužití s počítači.

V následujícím dvacetiletí po sovětské okupaci, kdy je nejen doma zcela tabuizován, ale i vězněn, a kdy je zároveň postižen perzekucí pro dramatika nejhorší, zákazem inscenování jeho děl, nepolevuje však ve svém tvůrčím dramatickém nasazení a píše postupně neobvyklou řadu her: Spiklence (1971), vlastní variaci Žebrácké opery (1972), vaňkovské "příhody" s autobiografickým laděním Audienci a Vernisáž (1975) a Protest (1978), ještě v roce 1976 pak Horský hotel, v němž jeho strukturální půdorysný princip psaní v kruhu dosáhne formálního mistrovství, v reakci na vězení pak v roce 1983 Chybu a posléze trojici velkých dramatických opusů Largo desolato (1984), Pokoušení (1985) a Asanaci (1987). Zatímco oficiální svět českého jeviště je těmto hrám i jejich autorovi uzavřen, jeviště světových divadel se mu otevírají: každá z nich je téměř bezprostředně přeložena do několika cizích jazyků a uvedena na řadě zahraničních scén. Přesto i v této době může dvakrát výsledek své práce za rozdílných dramatických okolností spatřit na vlastní oči na české scéně: v roce 1975 při policií atakovaném představení Divadla Na tahu uvádějícím jeho Žebráckou operu v hospodském sále v Horních Počernicích a v roce 1988 při veřejném uvedení jeho jediné historické (a prozatím vůbec poslední) hry Zítra to spustíme, bez označení autora, jako hlavního čísla kontroverzního scénického časopisu Divadla na provázku a HaDivadla Rozrazil 1/88 (o demokracii).

Zatímco jeho hry nesměly být zhmotňovány ve světě tehdejšího českého divadla, vstupuje on sám stále aktivněji do dramatických silokřivek světa reálného! Svět, z něhož je politickou mocí vytěsňován, pojmenovává ve svých filozofických esejích a aktivně do něj zasahuje svými etickými činy. V Otevřeném dopise Gustávu Husákovi již v dubnu 1975 analyzuje situaci přitvrzující se totality a jasnozřivě předvídá i její rozklad. Mnoha lidem, mezi nimiž se čtyřicetistránkový dopis šíří v samizdatových opisech, jím pomáhá hledat východisko z těžké deprese, do níž je situace počínající normalizace krok za krokem přivádí. Reakce je adekvátní a dramatikův život se postupně stává autentickým dramatem. Ve světě boje o občanskou společnost se stává skutečným, neumlčitelným a neumlčeným protagonistou.

V roce 1976 je jedním z iniciátorů vzniku Charty 77 a prvním z jejích tří mluvčích, je také spoluautorem většiny jejích prohlášení. Za práci ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných je na několik let uvězněn - až téměř k nebytí. Ve vězení však napíše svou "myslitelskou sumu" Dopisy Olze (1983). Výčet jeho předcházejícího i následujícího pozoruhodného díla filozoficko-esejistického by byl dlouhý a neobvyklý, za jiné je však nutno přece jen ještě jmenovat Moc bezmocných z roku 1978, v níž demaskoval absurdní model každodenního života v totalitě a možnosti jak mu čelit.

Strastiplná cesta vrcholné občanské aktivity ho nakonec logicky v roce 1989 staví do čela tzv. sametové revoluce a posléze do pozice prezidenta republiky. Avšak ani v této politické roli, za jejíž výkon je oceňován po celém světě, se nevzdává své „odpovědnosti za slovo a ke slovu“, stává se autorem pozoruhodných projevů, kterými doslova vstupuje do "myšlení světa" - některými přímo dramaticky. Nevzdává se ani úkolů bytostně mravních. Hned na počátku této své dráhy, například přes odpor části české politické scény pozve do České republiky Tändzina Gjamccho, tibetského dalajlámu, s nímž v době revoluce přes most světového prostoru navázal zvláštní duchovní propojení a přátelství. Jasně v této dramatické zápletce naznačil, že ze své identity nehodlá slevovat ani ve vysoké politické funkci.

Vše, co zde mohlo být pouze naznačeno, dokládá, že Václav Havel, i když zcela odhlédneme od jeho současné vrcholně významné role ve společnosti, je myslitelem, uměleckou a humanitní osobností nejen českého, ale i světového významu. Osobností, jejímž hlavním polem tvůrčího vyjádření je - chápáno v rozměru celoživotní aktivity - divadlo. Proto je logické, že v Brně (městě, odkud pochází jeho matka, kde žil a tvořil jeden z jeho duchovních otců, filozof Josef Šafařík, a pro jehož dvě divadla napsal svou prozatím poslední hru), mu Janáčkova akademie múzických umění uděluje na návrh své Divadelní
fakulty čestný doktorát. Zařazení Václava Havla mezi její čestné doktory je však zároveň pro Janáčkovu akademii múzických umění ctí a pojmenovává její nejvyšší pedagogické profilování nejen jako školy umělecké, ale také jako akademického ústavu, který chce aktivně spolutvořit naše prostředí mravní.

Děkuji Vám za pozornost!