JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Laudatio pronesené Doc. Ivem Medkem

Laudatio pronesené Doc. Ivem Medkem  

Ivo Medek

Zdeněk Mácal se vrací na půdu své alma mater

  Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
vážené dámy, vážení pánové, milí hosté.

  Vnímám jako velkou poctu i potěšení, že mohu na tomto slavnostním zasedání Umělecké rady JAMU navrhnout jménem Hudební fakulty, aby byl udělen čestný doktorát jednomu z nejvýznamnějších současných dirigentů – mistru Zdeňku Mácalovi, šéfdirigentovi České filharmonie. Obzvláštní radostí mne přitom naplňuje skutečnost, že se této pocty dostává absolventovi naší alma mater. „Kruh se uzavírá, odtud jsem vyšel a sem se vracím“. Těmito slovy komentoval před více něž třemi roky Zdeněk Mácal své jmenování šéfdirigentem České filharmonie. Táž věta má svoji platnost i nyní, kdy se tento významný brněnský rodák vrací na pomyslnou půdu Janáčkovy akademie, aby mu byl slavnostně předán titul doktora honoris causa.

  Říká se, že vše špatné bývá k něčemu dobré. Komunistický režim po převratu v únoru 1948 uzavřel brněnské francouzské lyceum a tím i mladému Zdeňku Mácalovi možnou diplomatickou kariéru a paradoxně tak přispěl k jeho cestě k profesionálnímu umění. K cestě, k níž jej předurčovaly rodinné kořeny, a která otevírala jeho uměleckou budoucnost. Započala nejprve na konzervatoři výukou klavíru, bicích a krátce i klarinetu a pokračovala na JAMU studiem dirigování. První velké úspěchy přišly již v necelých třiceti letech, když Zdeněk Mácal vítězí v roce 1965 na prestižní dirigentské soutěži v Besanconu, a rok poté i na Dimitri Mitropoulos Competition v New Yorku. V tomtéž roce debutuje s Českou filharmonií, s níž uvádí 1. symfonii Bohuslava Martinů na koncertě, v jehož druhé polovině řídí Darius Milhaud své dvě skladby včetně premiéry známé Hudby pro Prahu. Spolupráce s „Českou“ brzy intenzívně pokračuje a trvá až do Mácalovy emigrace po sovětské okupaci tehdejšího Československa.
V zahraničí se Zdeněk Mácal ihned aktivně zapojuje do mezinárodního hudebního dění. Postupně se stává hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a Hannoverského rozhlasového orchestru, šéfdirigentem Sydney Symphony Orchestra, Milwaukee Symphony Orchestra a hlavním dirigentem chicagského Grant Park Summer Festival. Od roku 1993 do roku 2002 stál v čele New Jersey Symphony Orchestra a zasloužil se o jedinečný umělecký vzestup tohoto tělesa. U všech orchestrů, kde působil delší dobu, vždy s maximálním soustředěním usiloval o realizaci svých uměleckých představ a záměrů, prováděl díla napříč žánry i hudební historií včetně premiér děl soudobých. S obrovskou erudicí podloženou bytostným talentem a detailní znalostí obrovského repertoáru je vždy schopen vlastní entuziasmus – to nadšení z práce prostoupené láskou k hudbě – přenést do myslí i srdcí všem hráčům všech orchestrů a jejich prostřednictvím pak poskytovat posluchačům na celém světě bezprostřední a neopakovatelné umělecké zážitky.
To v plné míře platilo a platí nejen pro Mácalova dlouhodobá působení. Průběžně je zván k nejpřednějším světovým orchestrům – za všechny můžeme zmínit New York Philharmonic, Wiener Symphoniker, Berliner Philharmoniker, všechny londýnské orchestry, Chicago Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Boston Symphony Orchestra, Orchestre National de France, ale také orchestr Teatro La Scala. Celkem během své dosavadní dirigentské dráhy řídil více než 160 orchestrů ve čtyřech světadílech. Neméně úctyhodný je i výčet Mácalových nahrávek pro renomované světové firmy jako Delos, Koss, Sony, EMI, Decca nebo Deutsche Grammophon.

  Přes svoje světoběžnictví – jednak vynucené emigrací, jednak dané povahou povolání – je Zdeněk Mácal stále úzce spjat se svou vlastí a rodným Brnem. Sám jsem byl svědkem toho, jak před třemi lety emotivně vnímal – když přijel na natáčení filmového dokumentu – návrat do Brna, do budovy „své“ JAMU. Jeho kořeny jej vždy vedly k české hudbě, kterou již po čtyři desítky let bohatě prezentuje po celém světě. Nebylo proto žádným překvapením, když se v devadesátých letech opět vrací k českým orchestrům. Možná je v tom i nějaká symbolika – když opětovně diriguje Českou filharmonii na Pražském jaru 1996, je to téměř na den přesně třicet let od jeho – již zmíněného – debutu s tímto orchestrem. O sedm let později – v sezóně 2003/2004 – Zdeněk Mácal vstupuje do Rudolfina, sídla filharmoniků, již jako šéfdirigent. Po řadě neklidných let přináší do orchestru potřebnou pohodu a klid, ale i soustavnou práci a pevnou ruku. Vynikající výsledky České filharmonie posledních tří let jsou tak bezprostředně spjaty s působením jejího šéfdirigenta a pro českou hudební veřejnost je vždy mimořádným potěšením a radostí, když může být přítomna na strhujících koncertech s Mistrem Mácalem za dirigentským pultem. Dovolte mi, abych mu jménem nás všech tady v sále – a dovolím si říci i jménem všech milovníků hudby – popřál pevné zdraví, jistou ruku a neutuchající pracovní elán. Tím vlastně přejeme i sami sobě mnoho a mnoho dalších překrásných uměleckých zážitků, které nám každý koncert a každá nahrávka s podpisem Zdeněk Mácal bude vždy přinášet.