JAMU v Brně - O nás - Historie JAMU - Čestní doktoři - Přednáška Pierre Bouleze

Přednáška Pierre Bouleze  

Pierre BoulezVážené dámy, vážení pánové, čest, kterou mi dnes prokazujete, mi dává příležitost k zamyšlení nad tím, k čemu jsem velice citlivý: blízké souvislosti anebo relativně slabé vztahy, které existují mezi kulturami – v tomto případě, mezi kulturami hudebními. To vysvětluje důvod, proč jsem s velkým potěšením přijal vyznamenání, které je předmětem našeho dnešního setkání.

Jsem příslušníkem generace vychované převážně v době druhé světové války, to znamená v době katastrof a uzavření uvnitř hranic, což zapříčinilo, že komunikace mezi kulturami se stala v té době nesmírně obtížnou, téměř nemožnou. Každá země se pod tlakem své situace obrátila do svého nitra: výsledkem bylo, že tato výjimečná situace podmiňovala pohyb a výměny.

Po skončení války má generace, která dosáhla věku dvaceti let, hnána zvědavostí, usilovala především o jedno: vymanit se z tohoto uzavření, otevřít dokořán dveře vědomostem a znalostem, dozvědět se o jiných kulturách co se s nimi stalo. A tak se zrodil ten proslulý Darmstadt, kde se setkalo mnoho různých národností, kde došlo ke konfrontaci tradic a náhledů. To byla ta nejlepší škola k získání trvalé otevřenosti ducha, přání objevovat, hledat a prohlubovat kulturní vztahy.

Vyznamenání, které mi dnes nabízíte, je udělováno právě ve městě spojeném speciálně s jedním jménem a s jednou kulturou. Samozřejmě, jedná se o Brno a o Janáčka – skladatele, kterého jsem objevil dosti pozdě, neboť během mých studií na pařížské Konzervatoři, a navzdory tomu, že mým profesorem byl Olivier Messiaen, člověk širokého duševního obzoru, nebylo ani zmínky o Janáčkovi. Teprve mnohem později a náhodou jsem objevil ve spřátelené knihovně partituru Zápisník zmizelého. Po jejím přečtení jsem si uvědomil, ne-li širokost génia skladatele, v každém případě okamžitě jeho originalitu. Tímto způsobem jsem postupně objevoval další díla, která jsem buď naprogramoval, nebo hrál; posledním bylo „Z mrtvého domu“, realizované s režisérem Patrice Chéreau.

Čím více jsem se zabýval tímto dílem, tím více jsem k němu přilnul, pochopil jsem doslova jeho výjimečnost; určitý druh aerolitu, jehož podivnost i zvláštnost jsou fascinující. Jako všichni skladatelé tohoto formátu, kteří znovuvytvářejí kulturu a zároveň k ní nejsou zcela přizpůsobitelní. A jestliže mají schopnost ovlivnit nasměrování myšlenek a hudební sensibility, zůstávají bez přímých následovníků, neboť jsou zcela výjimeční. Je třeba tuto zvláštnost vyhledávat, abychom k ní dospěli? Je jisté, že ve výzkumu existuje záměrná konstanta podrobená vůli, ale – a tak je tomu i v případě Janáčka – existuje také intuice, spontánnost, která výzkum nasměruje. Viděl jsem skici, ve kterých skladatel zaznamenává hluky přírody nebo modulace konverzace; pokouší se určitým způsobem dát do souladu, alespoň dočasně, dvě mluvy. Dle mého mínění právě v této umíněnosti, se kterou bere v úvahu běžné zdroje, které „zosobňuje“ na nejvyšší úrovni, tkví největší originalita Janáčkova myšlení a vyjadřování.

Janáček je tedy fenomén ryze místní a zároveň je výjimečným představitelem univerzálnosti. Z tohoto hlediska je vzorem, kterému se málokdo vyrovná, kulturních dědictví, neboť kultury se neobávají žádných konfrontací a vzájemných výměn, naopak se tak stávají silnějšími a individuálnějšími právě díky tomuto co nejvíce otevřenému koloběhu myšlenek.

Již jsem vám to řekl: přijímám s velkou radostí čest, kterou mi dnes prokazujete, z celého srdce vám děkuji, ale také vám děkuji za obohacení mého vlastního kulturního dědictví.

Pierre BOULEZ
Vídeň, červen 2009

přeložila Alexandra Noubelová