Vojtěch Jasný  

Laudatio pronesené prof. PhDr. Jiřím Voráčem, Ph.D.

 

PROMLUVA ČESTNÉHO DOKTORA VOJTĚCHA JASNÉHO

Vaše Magnificence, Spectabiles, vážení členové akademického senátu, vážení přítomní.

S pocitem pohnutí i díků přijímám rozhodnutí, abych ode dneška připojil ke svému jménu i akademickou hodnost doktor honoris causa. Přijímám toto ocenění svého životního díla s plným vědomím, že i přes můj vysoký věk není toto dílo ještě ukončeno. Snad mi bude dopřáno, abych ještě něčím přispěl rozvoji filmového umění. 

I když nikdo nikdy z nás nemůže říci, že své vědecké či umělecké dílo dokončil. Hluboce pravdivě to vyjádřili již staří Římané, že vita brevis est, ars et scientia longa. 

Ocenění svého přínosu filmovému umění přijímám současně i s radostí právě proto, že mi bylo uděleno v moravské metropoli, v Brně. Když se mě v roce 1990 dotazoval redaktor jedněch newyorských novin, zda se ještě vrátím zpátky, odpověděl jsem mu: jsem moravský rodák, jsem československý patriot, občan New Yorku a světoobčan.

Několika slovy bych se chtěl vyznat ze své lásky k Brnu. Je to láska, která se zrodila již v dětských letech, kdy jsem s rodiči zajížděl z Valašska do Brna k příbuzným. S přibývajícími léty se tato láska utvrzovala prohlubujícím se poznáváním svébytnosti této moravské
metropole. Poznáváním jejích umělců, spisovatelů, vědců, ale hlavně poznáváním lidí. Už jako filmař jsem sníval o tom, natočit film podle díla Mahenova, Těsnohlídkova či bratří Mrštíků a jiných. Jak rád jsem obracel listy Hosta do domu!

Moravu, a hlavně Brno, jsem naučil milovat i svou druhou manželku, která pocházela z Prahy. Jak nemilovat Brno, když můj archiv opatřuje pan profesor Voráč na filozofické fakultě. V New Yorku mám velkou knihovnu. Tím obrovským množstvím myšlenek, které knihovna obsahuje, bych chtěl jednou archiv obohatit. V Brně vyšla sbírka mých fotografií, řada vynikajících místních herců hrála v mých filmech a s mnohými počítám i do budoucna v plánovaných filmech Nebe na zemi, Božská komedie či Terezínský projekt, jako velký epos z let 1942–1945.
Na přání dnes již zesnulé své ženy Květušky jsem se v roce 2011 definitivně rozloučil s Mnichovem a usadil se v Bystrém, ve městě, o němž říkávám, že je posledním ostrůvkem lidství. Původně jsme oba žili v Domově pro seniory, nyní už bydlím sám na náměstí.

V Bystrém jsem natočil tři svá díla, odtud přes Halasův a Kunderův Kunštát není daleko do Brna. Já se tam budu vracet za svými přáteli i za hudbou svého milovaného Janáčka.

Paní a pánové…
Nemohu jinak, než znovu vyjádřit svůj hluboký dík všem, kteří o mém vyznamenání čestným doktorem rozhodli.

Ze všech svých sil se budu i nadále snažit, abych byl tohoto vyznamenání hoden. Lásku svých přátel opětuji a rád zdůrazňuji, že život bez dobrých přátel nestojí za nic.

Děkuji Vám.