*Ec dysis crisis, mami. Vím, že tomu nerozumíš. Já popravdě taky ne.* Když bychom měli jedním slovem popsat stav, ve kterém se nachází náš svět, spousta z nás by zvolila slovo krize. Není ale nakonec každá doba kritická? A je krize skutečně krizí, když se stane normou? Přeháníme, nebo je skutečně čas si přiznat, že žijeme na hraně? Nebo rovnou za hranou? Může být taková zkušenost – života za hranou – paradoxně nejlepším možným způsobem, jak pochopit naší realitu? Může být rozklad diváckého zážitku odpovědí na rozklad světa, ve kterém existujeme? Lze divadelním jazykem uchopit skutečnost, která je běžným způsobem neuchopitelná? Inscenace *ec dysis crisis, mami* tematizuje situace krize, svou otevřenou formou rozostřuje jednotné pole divácké pozornosti a pokouší se asociativním jazykem komunikovat osobní i společenské hraniční stavy. Ohledává limity srozumitelnosti reflexe skutečnosti a hledá z nich východiska skrze nesrozumitelnost. Pracuje s formátem osobní výpovědi jako reakcí na společenské fenomény. Opouští smysluplný jazyk ve snaze opět najít smysl. Dekonstruuje své vlastní tematické základy ve snaze si je skutečně přivlastnit.