Jon Fosse

Laudatio děkana doc. Petra Francána u příležitosti udělení čestného titulu Doctor Honoris Causa Jonu Fossemu

Vaše Magnificence, Spectabilis, Honorabiles,

členky a členové naší akademické obce, vážené dámy a pánové,

vzácní a milí hosté…

Je pro mne ctí přednést laudatio na Jona Fosseho, světového spisovatele, básníka, prozaika a dramatika. A je pro mne také ctí jej osobně přivítat na půdě naší akademie, přesněji řečeno přivítat jej za Divadelní fakultu, jíž Umělecká rada udělení titulu čestného doktora navrhla a jednomyslně schválila.

Jon Fosse je původně vystudovaný sociolog, filozof a literární vědec, který na počátku své profesní kariéry působil jako novinář, redaktor a později jako pedagog Akademie tvůrčího psaní   v Hordalandu.  Od svého románového debutu Červeně, černě z roku 1983 vytvořil mimořádně hodnotné literární dílo, jež bylo dodnes přeloženo do více než čtyřiceti jazyků a čítá přes padesát svazků.

Za své literární počiny dostal mnohá ocenění, přičemž bych rád zmínil alespoň ta nejvýznamnější: dvakrát, a to v roce 1996 za hru Jméno a za hru Tak to bylo v roce 2021, obdržel v prestižní norskou Ibsenovu cenu. V roce 2005 byl ve své rodné zemi vyznamenán řádem Svatého Olava. V roce 2010 získal také mezinárodní Ibsenovu cenu a v neposlední řadě v roce 2015 za svoji mystickou románovou trilogii o lásce (Mámení, Sny Olavovy, Na sklonku dne) dostal Cenu Severské rady za literaturu, tedy jedno z nejuznávanějších evropských literárních ocenění. Celkový počet literárních cen, jež Jon Fosse dosud obdržel, se blíží padesáti.

Přestože vnímáme dílo Jona Fosseho komplexně jako celek, váže se návrh Divadelní fakulty JAMU na udělení čestného doktorátu Doctor Honoris Causa především k jeho dílu dramatickému.

Na českých jevištích se coby autor objevuje od roku 2001, kdy byla na prknech Národního divadla Brno provedena hra Někdo přijde v režii tehdejšího studenta naší akademie, Tomáše Svobody. Také jedna z nedávno u nás provedených inscenací Jméno (Zlín, 2019) byla tvůrčím počinem dalších absolventů Divadelní fakulty JAMU, dramaturga Jakuba Molnára a režiséra Miroslava Lukačoviče. Ze všech dvanácti uvedení Fosseho her v Česku je přímo s naší fakultou bezprostředně svázáno rovných pět, což považuji za dostatečný důvod pokládat Jona Fosseho za autora naší akademii velmi blízkého, ba téměř našeho.

Nechci se zde však zabývat výčtem dat ze života známého spisovatele. A nechci ani mé laudatio namířit do kategorie literárně vědné či teatrologické, ačkoli existuje skutečně mnoho propracovaných definic Fosseho autorského stylu. Chci, aby mé laudatio bylo laudatiem spíše osobním, laudatiem čtenáře a diváka, který čistě subjektivně jeho texty četl a prožil.

V mnoha zdrojích se objevuje často opakovaná, poprvé v německém časopise Die Woche publikovaná, fráze, že Fosse je „nový Ibsen“, popřípadě „druhý Ibsen“. Myšleno nejen co do velikosti díla, ale především co do četnosti uvádění jeho her ve světě. Toto srovnání, jež samotného autora mimochodem uvádí do rozpaků, může mít ovšem místy zavádějící výklad. Proto bych rád zřetelně formuloval jinou, stejně pravdivou skutečnost:

Fosse není druhým Ibsenem, Fosse je prvním Fossem…

Jon Fosse není ani Ibsenem novým, Jon Fosse je Fossem trvale směřujícím…

Co tím chci říci?

Že Jon Fosse se v průběhu let jako spisovatel samozřejmě mění, zraje, ale zároveň zůstává ve smyslu literárním sám sebou, směřuje svou tvorbu zcela vědomě, a teď jej cituji, „Určitým způsobem je to jako s mou tváří. Rysy a vlasy se proměňují, ale určité věci jsou pořád stejné, stále je to moje dvacetiletá nebo šedesátiletá tvář.“

Fosse má dar nepoužívat slova k tomu, aby jimi jen mluvil. Používá je, aby čtenář mezi nimi mohl bytostně existovat. Je to ten nejhlubší, nejduchovnější způsob, jak lze pracovat se svým nástrojem, se svým uměním. Nejen působit na svého diváka, čtenáře, návštěvníka, ale dovolit mu, aby s uměleckým dílem sám koexistoval. Pokorně se sklonit před velikostí vesmíru a díky tomu jím proniknout naskrz.  V obecném smyslu slova se takto dá uvažovat o jakémkoliv umění… To nejpodstatnější se děje nikoli jen ve slovech, ale i mezi slovy; nikoli jen v obrazech, ale i za hranicí rámů; nikoli jen ve filmových záběrech, ale i ve střihu; nikoli jen v tónech, ale také v tichu; nikoli jen v doteku sochařského materiálu, ale i ve světle odrazů…

Jon Fosse v letošním rozhovoru s Karolínou Stehlíkovou pro časopis Host řekl: „Nepíšu já. Když si k tomu sednu, tak něco ve mně začne psát. Je to jakoby jiná osobnost, píše to samo. Je to takový můj tvůrčí démon. Různých jiných démonů jsem se zbavil, ale můj tvůrčí démon, jinými slovy démon psaní je se mnou naštěstí stále.“ A na jiném místě: „Publiku se nepřizpůsobuji. Pro mě je literatura nebo vlastní psaní téměř sakrální proces.“ 

Autor tedy rezignuje na své ego a cílí do svého díla, dovnitř. Neporovnává se navenek s nikým a nesrovnává se ani sám se sebou. Vytváří intimní prostor, v němž se pohybuje a vyrovnává sám se sebou pouze jeho čtenář. Fosse se ke svému čtenáři chová důvěrně natolik, až jej přesvědčí, že se jedná o dlouhodobou známost, které se nemusí zbytečně vysvětlovat nic. Tak jako když se setkáme s blízkými přáteli a je možné setrvat společně v neplánovaném rozhovoru, ve kterém se může přihodit doslova „cokoli“.

Možná, nebo spíše určitě, by bylo možné čistě technicky opsat všechny nástroje, kterými autor dosahuje svého vlivu na čtenáře či diváka. Bylo by to ovšem stejně smysluplné, jako být přesvědčen, že znalost tónů a jejich notového zápisu opravňuje kohokoli k víře, že umí a  smí komponovat.  Forma a obsah Jona Fosseho nám míchá nenapodobitelnou směs chutí, které se pochopitelně při její bohatosti protiví jakákoliv analýza. Ostatně Fosse sám ve svých esejích říká, že skutečný význam v textu nelze přímo verbalizovat, ale musí být zjevený v blíže nedefinovatelné milosti okamžiku.

Fosseho postavy si předávají slova, opakují je navzájem po sobě, houpou je na vlnách lidského porozumění i touhy porozumět. A s každým dalším opakováním se objevují nové kontexty, nová hloubka, nová poznání. Objevuje se rozkoš z objevování.

A jak čteme všechna ta dlouhá souvětí, často zbavená interpunkce, ve skutečnosti cítíme, jak hra či román přejímá vládu nad časem a doslova čechrá čtenářovi vteřiny přítomnosti.

Fosseho víra v jazyk, jeho křehkou sílu, se zdá být prostě nekonečná.

Ostatně sám s úmyslnou nadsázkou říká, že jeho psaní není o něčem, nýbrž ono tím něčím samo je!

Kromě výše naznačené literární alchymie musím také zmínit doslova hmatatelnou autorskou poctivost, se kterou si Fosse nic nenechává bokem, do zásoby, pro případ, že by se mu něčeho nedostávalo, že by mu něco chybělo. Nikoli, investuje na každém místě textu vše, neskrývá před čtenářem vůbec nic, a i v tom je jeho mistrovství. Ví, že může, a ve své podstatě musí, dávat vše, a stejně nebude ani o kousek chudší. Naopak! Jon Fosse se stává každým novým opusem silnější, podmanivější a na konci každé další knihy jsou čtenáři i autor bohatší. Fosseho básně, hry a próza vždy v sobě nesou poznání a všichni víme, že poznání nikdy nepřichází bezbolestně.  Budiž Fosseho současným i budoucím čtenářům útěchou, že slzy poznání, které mnozí pláčou, jsou slzy očistné.  Jsou a zůstávají jen jejich, a myslím, že v tu chvíli vůbec není podstatné, že Jon Fosse o nich ví…

Na závěr si dovolím ještě jednou dotknout spisovatelova rodného jazyka, tentokrát ve smyslu lingvistickém. Jakkoli je dílo Jona Fosseho v našem obecném kulturním povědomí, méně již je známo, že píše jazykem nynorsk, který je jednou ze dvou oficiálních spisovných variant norštiny. Zatím co nynorsk má původ v norských dialektech a staroseverštině,  bokmål, druhá spisovná varianta, se vyvinul především z dánštiny. Velmi důležité je, k čemu se oba jazyky využívají v běžném životě, a rovněž tak podstatná je i jejich zvukomalba. Zvuk a rytmus jazyka, stejně jako přesně vymezená pauza jsou pro Fosseho velmi podstatným stavebním kamenem textů nejen poezie, ale i dramat a próz. To je mimochodem i příčinou, proč jsme dnes tolik stáli o to, aby přednáška našeho nového čestného doktora byla přednesena právě v jazyce nynorsk. Abychom jej uslyšeli, pocítili, procítili a skutečně ochutnali…

 Ostatně my, bývalí Čechoslováci, máme vrozené pochopení pro blízké vztahy mezi jazyky, stejně jako má Jonn Fosse pochopení pro nás, bývalé Čechoslováky, vždyť jeho paní překládá z norštiny do slovenštiny a je národností  Slovenka.

V posledním odstavci dnes již citovaného rozhovoru, pro letošní květnové číslo časopisu Host, Jon Fosse o své identitě řekl: „Já se totiž cítím být Středoevropanem. Mám velmi rád německou literaturu a mezi mé nejoblíbenější autory patří Rakušané, abych jmenoval aspoň tři: Georg Trakl, Thomas Bernhard a Peter Handke. A teď jsem vlastně sám ve střední Evropě skončil. A cítím se tam dobře. Já už jsem vlastně trochu Slovák, a tím pádem se cítím být i trochu Čechem.“

Tak si říkám, že je vlastně docela kouzelné a svým způsobem i příznačné, udělit na Janáčkově akademii múzických umění čestný doktorát významnému norskému spisovateli Jonu Fossemu, který se právě teď v našich srdcích, v jediné vteřině a z vlastní vůle, stal naším krajanem…

Nezbývá než si přát: Ať se tak stane!

Děkovná řeč Jona Fosseho u příležitosti předání čestného doktorátu Janáčkovou akademií múzických umění

Jon Fosse – Tichý proslov

 

Stalo se to, když jsem chodil na druhý stupeň základní školy. Učitel mě požádal, abych předčítal nahlas. A kde se vzal tu se vzal – ano, jako blesk, abych si vypomohl špatnou metaforou – mě přepadl strach, který mě naprosto přemohl. Téměř jsem se v tom strachu rozplynul a proměnil se v něj. Vstal jsem a vyrazil ze třídy.

 Nemohl jsem si nevšimnout, jak mě spolužáci i učitel při odchodu ze třídy sledovali s očima navrch hlavy.

Muselo to být opravdu podařené představení – představení pro bohy, jak říkáme v norštině.

Později jsem se snažil vysvětlit toto své nanejvýš podivné chování tvrzením, že jsem musel na záchod. Samozřejmě jsem viděl ve tvářích těch, kteří toto vysvětlení poslouchali, že mi nevěří. Beztak si mysleli, že mi přeskočilo nebo, že začínám bláznit.           

Tento strach z hlasité četby mě pronásledoval i později. Byla to opravdu hrozná doba! Postupně jsem se odvážil požádat učitele, aby mě čtení kvůli velkému strachu zprostili. Někteří mi věřili a přistoupili na to, jiní si mysleli, že si z nich snad dělám legraci.

Díky této zkušenosti jsem se toho o druhých lidech hodně naučil.

 A naučil jsem se i mnohému jinému.

Cosi nakonec způsobilo, že dnes před shromážděním číst nahlas dokážu. A nyní, téměř o padesát let později, dokonce úplně bez obav.

 A co že jsem se to naučil?

Jako by mě strach jistým způsobem připravil o jazyk a já si ho, abych tak řekl, musel vzít zpět. Pokud jsem měl něco takového dokázat, tak ne za podmínek, které mi stanoví někdo jiný, ale za takových, které si určím já sám.

Začal jsem psát vlastní texty, krátké básně, krátké povídky.

 A uvědomil jsem si, že tento proces mi dává jistotu, dává mi opak strachu.

Jako bych uvnitř sebe našel určité místo patřící pouze mně, a z tohoto místa jsem dokázal psát něco, co bylo pouze mé.

Nyní, téměř o padesát let později, pořád píšu – a pořád to vychází z onoho tajemného místa uvnitř mě samého, z místa, o kterém nevím nic víc, než že existuje a že je zcela nezávislé na kritice i chvále, úspěchu či neúspěchu.

Norský básník Olav H. Hauge napsal báseň, v níž srovnává básnění se situací, kdy si jako děti stavíte v lese bunkry z větví, do nichž si pak můžete zalézt, zapálit si svíčku, vysedávat v nich za temných podzimních večerů a cítit se bezpečně.

 Myslím, že to je dobrý obraz, protože tak vnímám psaní i já.

Ale co ještě jsem se naučil?

Naučil jsem se, že mezi mluveným a psaným jazykem je velký rozdíl, každopádně já ho vnímám. Mluvený jazyk je do určité míry společenským konsenzem, je „komunikací“, jak se říká slovem, které nemám rád, je to „kultura“, zatímco psaný jazyk se může od mluveného velmi zásadně lišit – poetický jazyk je násilím na běžném jazyce, jak napsal Roman Jakobson – a může se stát protikladem kultury, tím, čemu lze říkat umění. Nebo kdybych to měl říct jinak, tentokrát s Adornem: umění a komunikace jsou protiklady.

            Nebo je to v každém případě komunikace na zcela jiné úrovni než zprostředkovávání zpráv formou přemlouvání nebo přesvědčování, spíše se to podobá svatému přijímání, do nějž člověk vstoupí a splyne s ním, té širší svátosti, jíž dobré umění je, a takto lze pochopit mnohem více, než je možné vyslovit.

Skrze strach z předčítání nahlas jsem určitým způsobem opustil ústní společenství s ostatními a odebral se do osamělého života píšícího člověka. A v něm jsem setrval dodnes.

A nyní tu stojím a mám proslov. Kdo by se toho byl nadál. Ale na to říkám: no prosím, takhle to může dopadnout!

A uvažuji: není proslov naprostým opakem toho, co pro mě představuje psaní?

Do značné míry si myslím, že tomu tak je.

 Hodně píšu prózu i divadelní hry.

A dramatika se přece vyznačuje dialogem, rozhovorem, nebo často absencí rozhovoru, a to, co pozůstává – samostatné repliky a monology – to je přeci vždy část vybásněného univerza, který má svou vlastní logiku, a s nímž, abych tak řekl, všechno hovoří a je jeho součástí.

 A pokud jde o prózu, má Bachtin naprostou pravdu v tom, že samotný způsob vyjádření, samotné vyprávění, když to poněkud zjednoduším, má v sobě dva hlasy: hlas toho, který má slovo, který vypráví, a hlas toho, o kom se vypráví, tyto hlasy se často navzájem jaksi prolínají, až nejde rozlišit, kdo promlouvá. Promlouvá prostě dvojhlas, a ten, pochopitelně, promlouvá coby součást vybásněného světa, v jeho logice.

Svět, který je nový s každou hrou, s každým románem, tady rozhodně s každou dobrou hrou, dobrými romány, s hrami a romány, které jsou uměním, nikoli kulturou.

Ale počkat, já jsem přece napsal také básně, nepodobá se báseň vlastně proslovu?

 Jistě by mohla. Ale dobrá báseň je také svým vlastním světem, nekomunikuje s ničím jiným než sama se sebou, tímto způsobem promlouvá – a to se přece má samo sebou – úplně jinak než proslov!

Když jsem dokončil studium filozofie a literární vědy, oslovili mě, zda bych se nechtěl stát takzvaným pomocným učitelem literatury na Univerzitě v Bergenu, kde jsem tenkrát studoval. Přislíbil jsem jim jeden rok, ale po půl roce jsem toho nechal. Přednášení mi příliš připomínalo proslovy. A navíc většinou proslovy bez dostatečně dobrého důvodu, věděl jsem toho prostě moc málo.

Svého času jsem napsal také řadu článků a esejí, ale i to mi příliš připomínalo proslovy, a tak jsem s tím přestal, před třiadvaceti lety. Ale esej nemusí být nutně proslovem, proto možná nějakou esej ještě napíšu – a koneckonců třetí díl mého dlouhého zatím posledního románu Septologie nazvaný Nové jméno, který právě vyšel mimo jiné norsky a anglicky, obsahuje esejistické pasáže.

Že právě já, kterého kdysi ochromoval strach z předčítání nahlas, skončím jako dramatik – co k tomu říci?

Neměl jsem v úmyslu psát pro divadlo, ale svého času jsem se do toho pustil, protože mi to nabídli – v rámci oficiálně financovaného experimentu, který usiloval o vznik nové kvalitní norské dramatiky. Mně, chudému spisovateli, kterým jsem tenkrát byl, nabídli slušnou částku, abych napsal začátek hry, což skončilo tím, že jsem napsal celou hru, mé první a dodnes nejhranější drama, Někdo přijde.

Poprvé v životě jsem napsal hru a bylo to největší překvapení mé spisovatelské dráhy. Protože jak v próze, tak v básních jsem se obyčejným způsobem – obyčejným vyprávěcím způsobem – pokoušel o to, co nelze říct slovy. Pokoušel jsem se napsat nevyslovitelné. Protože to nejpodstatnější v životě nelze říct, pouze napsat, abych použil Derridova tvrzení.

Pokusil jsem se tedy, aby tichý proslov na sebe vzal podobu slov.

A když jsem se pustil do psaní dramatu, mohl jsem tichý proslov – odmlku, ticho – využít úplně jiným způsobem než v próze a poezii. Mohl jsem jen napsat slovo pauza, a v tu chvíli tu bylo ticho a tichý proslov. A v mé dramatice je slovo pauza bezpochyby tím nejdůležitějším a nejvyužívanějším slovem – dlouhá pauza, krátká pauza nebo jen pauza.

V těchto pauzách toho může být obsaženo tolik nebo tak málo. Něco, co nemůže být řečeno, něco, co nemá být řečeno, nebo nejlépe má být řečeno tím, že se neřekne nic.

Přesto jsem si poměrně jistý, že to, co nejvíce promlouvá skrze pauzy, skrze ticho, je onen tichý proslov, ano, tichá promluva.

V mé próze mají možná repetice podobnou funkci jako pauzy v mé dramatice. Jako první na to přišel a upozornil mě na to můj německý překladatel Hinrich Schmidt-Henkel.

Je to tichý proslov, nebo promluva, která promlouvá z celistvého díla, ať už je tím celistvým dílem dobrý umělecký text nebo vydařená inscenace, podstatné nejsou jednotlivé samostatné části, ale celek, nebo to, co bych nazval duchem celku.

A tento duch promlouvá mlčky, nepřítomně a přítomně.

A co tedy slyšíme, nasloucháme-li dobře?

Slyšíme ticho.

A jak se říká, pouze v tichu lze zaslechnout boží hlas.

Možná.

Abych se vrátil zase na zem, chtěl bych zmínit něco jiného, co mi psaní pro divadlo dalo. Psaní je osamělá činnost a osamělost je dobrá – pokud cesta k druhým zůstává otevřená, abych ještě jednou citoval báseň Olava H. Haugeho.

 A co mě zasáhlo, ano, co mě naprosto ohromilo, když jsem poprvé viděl něco, co jsem napsal, na scéně, to byl přesný opak osamělosti, bylo to společenství, ano, umělecká tvorba skrze sdílení umění, a to mi přineslo obrovské radostné bezpečí. Pocit, že něco, co jsem napsal, může vstoupit do většího celku, jehož jsem jen jednou ze součástí. Jako by ze mě strach z hlasitého předčítání někdo sňal, téměř jako bych se s něčím smířil, protože tam na jevišti stáli jiní, kteří, abych tak řekl, mluvili za mě. Kteří mi bez obav vraceli zpět můj vlastní promlouvající hlas.

Tato bazální zkušenost mě provázela i později a jistě způsobila i to, že jsem s mírem v duši a velkým klidem nejen přestál, ale dokonce měl i určitou radost i ze špatných inscenací svých her. Možné narušení důvěry nicméně jistým způsobem potvrzuje základní důvěru, kterou má divadlo v sobě.

 Protože divadlo je ve skutečnosti velkým nasloucháním: když píšu, nikdy si nic nevymýšlím, neplánuji, naslouchání mě vede vpřed. A režisér musí, nebo by každopádně měl, textu naslouchat, tak jako si herci naslouchají navzájem a jako naslouchají režisérovi a jako publikum naslouchá celému představení.    

Psaní je pro mě nasloucháním a z tohoto pohledu je pro mě takové i divadlo.

Já, který jsem nechtěl psát pro divadlo, jsem skončil tak, že jsem téměř dvacet let nedělal nic jiného. A hry, které jsem napsal, se dokonce uváděly, ano, postupně vznikly inscenace na všech kontinentech, ve všech evropských zemích, dohromady to bylo určitě více než tisíc produkcí.

 Pořád to nechápu.

 Život není od toho, abychom ho chápali.

Podobně je nemožné pochopit, že tu nyní stojím a snažím se říci pár slov poděkování, protože se mi dostalo té velké cti stát se čestným doktorem Janáčkovy akademie múzických umění.

Je to k neuvěření.

Nicméně je to pravda a já bych chtěl z celého svého srdce poděkovat za tuto velkou poctu, které se mi dnes dostává.

A také bych chtěl poděkovat své manželce Anně, která se narodila v Československu a první roky svého života strávila v této zemi, za to, že to se mnou nevzdává.

Nejsem si jist, zda je tento proslov použitelný. Nikdo nicméně nepochybujte o tom, že mě hluboce dojímá, že tady mohu stát a pokorně děkovat – byť svým neohrabaným způsobem.

A doufám také, že někde v tomto proslovu je i odmlka, ticho, které prozrazuje, jak upřímná ta vděčnost je.

Znovu a znovu: srdečné díky za tento zážitek, možnost stát se čestným doktorem Janáčkovy Akademie múzických umění.

Jon Fosse