Tom Stoppard

Tom Stoppard

Projev Toma Stopparda při převzetí čestného doktorátu

Dovolte mi začít poděkováním za velkou čest, jaké se mi dnes dostává, a za projevené přátelství a pohostinnost. Velmi mě dojímá, že zde stojím šedesát osm let poté, co jsme s mým starším bratrem Peterem, který je zde v publiku, museli opustit Moravu, já v necelých dvou letech, Peter ani ne čtyřletý.
Když děti dospějí a mají svoje děti (nemluvě o vnoučatech, těch mám sedm), nastane dříve nebo později doba, kdy se člověku vrací do života jedna a táž myšlenka: „Škoda, že mě otec a matka už nemohou vidět!“ A toto je samozřejmě jedna z těch situací, protože právě v Brně absolvoval vysokou školu můj otec Evžen Straussler: před sedmdesáti pěti lety studoval na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Proto jsem s neobyčejným potěšením přijal tuto poctu od jiné stejně znamenité vysoké školy v tomto městě, od Janáčkovy akademie múzických umění, o níž jsem slyšel, že má s Masarykovou univerzitou velmi dobrý kontakt. Tak se uzavírá kruh mezi mladým absolventem medicíny a poctěným dramatikem. A proto bych nejdřív rád řekl něco o svém otci.
Vyrůstal jsem daleko odtud, ale věděl jsem, že pocházím z Moravy a že to byla také vlast otcova a matčina. Otec se narodil roku 1908 v Děčíně-Podmoklech a s rodiči pak bydlel ve Francouzské ulici v Brně. Jeho sestra Edita byla o rok mladší. Moje matka, Marta Becková, nejmladší ze šesti dětí, se narodila roku 1911 v Rosicích. Její otec byl učitel. Naposled působil ve Zlíně a tam se moje matka seznámila s Evženem, tehdy ještě medikem, který o prázdninách pracoval v Baťově nemocnici. Po promoci se stal jedním z tamních lékařů. Tou dobou se moji rodiče zasnoubili. Jejich společný život začal v roce 1934. Dalších pět let bylo krásných, řekla mi matka po čtyřiceti letech. Všechno změnila válka. Baťova firma přemístila své židovské lékaře do zámoří. Naše rodina odjela do Singapuru a tam nás zastihl vstup Japonska do války. Manželky a děti baťovců byly ze Singapuru evakuovány. Evžen byl na palubě poslední lodi, která ze Singapuru odplula, a byl mezi těmi, kdo zahynuli, když byla na moři bombardována. O tom jsme se dověděli až mnohem později, když jsme byli v Indii.
Po mnoha dalších letech – to už jsme můj bratr Peter a já žili v Anglii – jsem požádal matku, aby zapsala všechno, nač si ze svých zlínských let dokáže vzpomenout. Napsala odstavec o Evženovi. Rád bych vám jej přečetl. „Váš otec možná nebyl hezký konvenčním způsobem, byl velmi inteligentní, měl velký šarm (věčně jsem odháněla nemocniční sestry!), měl prvotřídní mozek, ale byl velmi skromný. Charakter ve všem všudy. Všichni v nemocnici ho měli rádi – kolegové i pacienti. Nechci to s chválou přehánět, ale takhle si ho pamatuji, a až umřu, nebude už nikdo, kdo by mohl dosvědčit, jaký to byl člověk.“
Matka zemřela, když jí bylo pětaosmdesát, a teď se mi dostává pocty ve městě, které vyslalo mého otce do světa jako mladého lékaře, takže asi chápete, proč mi připadalo vhodné vzpomenout na něj a pokusit se povědět o něm něco, co by mohlo mezi zdmi Brna přetrvat o něco déle jako vzpomínka na vzpomínku.
Teď ale musím uznat, že zde nejsem jako lékařův syn, ale jako dramatik, a určitě se ode mne čeká, že mám co říct o divadle, o roli spisovatele ve společnosti atakdál. Jinými slovy, měl bych dostát situaci a říct něco, co by bylo hodno tohoto prostředí, hodno instituce, která se snaží zlepšovat civilizaci kulturou. Jsou to chvíle, kdy se mi v hlavě zatmí. Je mi vždycky trapně, když umělci začnou umění vychvalovat. Instinktivně cítím, že my umělci máme velké štěstí a že máme raději mlčet, když nám společnost uštědřuje slova podobná těm, která jsem vložil do úst postavě z jedné své hry:
„Co je to umělec? Devět set lidí z každého tisíce na tom pracuje, devadesát obstojně, devět dobře a jeden prevít co má štěstí, je umělec.“
Ale nebylo by spravedlivé, aby tato postava měla poslední slovo. Řečené štěstí totiž není nutně v tom, že člověk je umělcem. Je v tom, že se smí živit prací, kterou miluje. Někdo má štěstí, že je spisovatel, jiný že je lékař, učitel, vědec. Můj bratr Peter si za své povolání vybral účetnictví. Bylo to něco, co dobře uměl, a proto se mu také podařila tak podstatná věc, jako je soulad mezi životem a prací. Můj nejstarší syn nechal fyziky a stal se venkovským pošťákem. Je velice šťastný, a proto se mu život vydařil. Takové štěstí všichni nemáme, ale mladí muži a mladé ženy v tomto sále mají dobrou šanci dospět k oné životně důležité rovnici mezi láskou a živobytím, a k tomu jim blahopřeji, protože nasazují všechny síly, aby štěstí měli.
Jenže jakkoli jsem to právě popíral, hudba a drama nejsou zcela totéž co medicína nebo účetnictví nebo poštovní úřad. Umění má delší historii ve vývoji nejen společnosti, ale lidských hodnot. Je v něm cosi tajemného. Je to rozdíl mezi technikou a inspirací. Technicky vzato, předpokládám, je možné učit, jak se skládá hudba. Ale nejen hudebníci by řekli, že v tom chybí něco nenaučitelného, onen tajemný prvek podmiňující právě ty vlastnosti, kterými k nám hudba promlouvá. Máme v sobě estetický instinkt, který je starší než kresby na stěnách pravěkých jeskyní, starší než obrazce vyryté do hlíny pravěkých hrnců. Kniha, kterou mám právě rozečtenu, pojednává o fyzice a většina technikálií je nad mé chápaní, ale všichni rozumíme fyzikovi, který v té knize říká o své teorii: „Je tak krásná, že musí být pravdivá.“ Jinak řečeno, v kráse je ctnost. Ctnost jako slovo byla srozumitelná už před tisíci let v kolébce západní civilizace, kde se ctnost a pravda propojily v nepsané rovnici hlubší než fyzika.
Když říkám, že hudba a drama a umění obecně má kořen v našich prvopočátcích, nechci ani v nejmenším vyvolat dojem, že umění je neslučitelné s naším fyzickým, technickým, každodenním životem. Myslím tím pravý opak. Myslím, že život je téměř nepředstavitelný bez umění. Nemluvím o uměleckých dílech jako takových; ta jsou jen příznaky něčeho nezbytně lidského. Při setkáních s diváky se mi často stává, že otázka po vztahu mezi uměním a společností se klade takto: „Mohl byste uvést hru nebo knihu nebo skladbu nebo obraz, které něco opravdu změnily?“ Je to zvláštní přístup – brát umění kus od kusu. Například se sportem by to nikdo neudělal; neřekl by „Uveďte nějakou sportovní událost, která změnila situaci“, jako by ta či ona událost mohla být pro sport ospravedlněním. Asi bych dokázal uvést umělecké dílo, které něco změnilo, ale taková otázka se míjí se smyslem umění. Musíme si představit společnost, z níž byl nějakým kouzlem odstraněn každý projev uměleckého instinktu. A uvážit, jaký by byl výsledek. Pak se smysl umění ozřejmí. Je všude a v tom je jeho smysl. Ctnost ve své konkrétní a plastické podobě nepřetrvává jen v soše, přetrvává ve stolech a židlích. V dobré židli je ctnost, protože ten, kdo ji udělal, dal do své práce svoji ctnost. V dobré hře je ctnost, protože ten, kdo ji vytvořil, dal do své tvorby ctnost.
Ctnost, jak vidíte, je slovo, které mám rád. Zrodilo se kdesi velmi hluboko v nás. Mám je rád, protože spojuje techniku s estetikou, ale to není hlavní důvod. Ctnost nemá význam bez představy mravnosti, a to je to podstatné. Ctnost spojuje estetiku s etikou.
To není jen hraní se slovy. Spojení estetiky s mravností má v mé adoptivní vlasti silnou tradici a historii. Není to příliš stará historie a nejjasněji byla zformulována na sklonku 19. století takovými lidmi, jako byli John Ruskin a William Morris. O několik desítek let později jeden slavný architekt velmi moderního cítění definoval dům jak stroj na bydlení. Podle mého názoru byli lidé jako Ruskin a Morris moudřejší než Le Corbusier. Anglické hnutí „arts and crafts“ (hnutí užitého umění) věřilo, že v práci našich rukou je počátek moudrosti, že nic, co není mravné, není dobré a že dobrý dům je umělecké dílo vytvořené k bydlení.
Schválně jsme odbočil od tématu divadla jako takového. Doufám, že jsem vás nezklamal, když jsem nepronesl nějaké kredo nebo manifest dramatika a nevyprávěl vám o svých zkušenostech. Musím se přiznat, že jako dramatik nemám žádný program. Myslím si, že divadlo je v podstatě potěšení. Divadlo může být také něčím jiným, ale nevěřím, že je povinno tím být. Některé mé hry (ne všechny) zamýšlejí i něco víc než potěšit, jenže to je čistě mezi mnou a jimi: píšu je, protože mě stimulují, ne proto, že chci stimulovat publikum. Ale aspoň jednu osobní zkušenost. Někteří z vás se možná stanou autory. Někteří možná už autory jste. Ať tak či tak, je dost pravděpodobné, že jste to věděli už před lety. A jestli jste takoví, jaký jsem byl ve vašem věku já, možná se díváte s posvátnou hrůzou na ty, jimž se vydávají knihy a hrají hry. Možnost, že bych něčeho takového dosáhl, mi v mládí připadala téměř jako utopie. Vlastně doufám, že takoví jako já moc nejste, protože při vzpomínce vidím, že jsem žasl až příliš. Představa, že by mou hru hráli skuteční herci živící se prací ve skutečném divadle mi připadala jako sen, co se splní jen lidem, kteří vedou úplně jiný život kdesi, kde jsem nikdy nebyl. Potom – jakýmsi zázrakem, jak se mi zdálo – hráli mou hru v jednom slavném londýnském divadle, k němuž jsem až do té doby vzhlížel jako pokorný poutník.
Dobře si vzpomínám na chvíli, kdy mi jako divákovi sledujícímu vlastní hru došlo cosi, co jsem nečekal a co mě trochu zklamalo. Až dosud jsem si myslel, že zažít inscenaci své hry v tomto divadle je věc, jaká se stává jen oné záviděníhodné společnosti živých a mrtvých autorů, kteří jsou bezpochyby tím nejmimořádnějším druhem výjimečných lidí. Ale jak jsem v té chvíli pochopil, ukázalo se, že něco takového se koneckonců stává i lidem, jako jsem já. Jinak řečeno, i lidem jako jste vy.
Moje matka tenkrát ještě žila, a žila i v době, kdy mi univerzita ve městě, kde jsem prožil prvních pár let svého
pracovního života, udělila můj první čestný doktorát. Byla na to velice pyšná. Ona a můj otec by byli velice pyšní taky dnes. Moc na ně myslím. Před několika lety jsem potkal starou paní, která žila ve Zlíně jako dítě. Když jí bylo pět, ošklivě se řízla do ruky, a doktor Straussler prý jí ránu zašil. Řekla mi, že to byl ten nejhodnější pan doktor, ten, o kterého si děti říkaly, když dostaly spalničky nebo jiné dětské nemoci. Stará paní natáhla ruku a ukázala, mi, kde jí zůstala jizva. K té drobné stopě po otcově krátkém životě se dnes jaksi vracím. Jestli by otec byl pyšný na mě, já jsem neméně pyšný na mladého lékaře, o kterého si děti říkaly, když stonaly.
Přeložil Antonín Přidal

Laudatio pronesené prof. PhDr. Josefem Kovalčukem

Pět chval na Toma Stopparda

Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
vážené dámy, vážení pánové, milí hosté!
Když jsem začal připravovat toto laudatio pronášené při příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění světově proslulému anglickému dramatikovi Siru Tomu Stoppardovi, nemohl jsem hned na počátku opomenout jeho moravský původ a středoevropské kořeny. Ukázalo se však, že o těchto věcech bude mnohem zasvěceněji a s osobním zaujetím mluvit sám autor.
Mohu se tedy na tomto místě zaměřit především na jeho dílo dramatické, které bylo uvedeno na mnoha předních světových scénách od londýnského Národního divadla přes brodwayské scény, Commedii Française až po pražské Národní divadlo. Toto dílo je ostatně také hlavním důvodem a příčinou, proč se naše škola rozhodla Tomu Stoppardovi titul Doctor Honoris Causa udělit.
Laudatio má být chválou, chvalořečí, pochvalným svědectvím, projevem díků a uznání. Ode mne se tedy očekává, že tu budu pět chválu. Při jejím koncipování jsem se proto rozhodl, že půjde o pět chval na dílo Toma Stopparda. Takováto slovní hříčka ostatně není nějak vzdálená tomu, jak si sám Stoppard hraje a pohrává s jazykem.
Tak tedy:

Chvála první: na jazykovou, stylistickou a stylovou vytříbenost Stoppardova díla
Obdivujeme se tomu, jak jsou hry Toma Stopparda stylově i stylisticky vybroušené až bravurní. Autor v nich v několika směrech úspěšně navazuje na tradici ostrovní konverzační hry, která vede od Richarda Brinsley Sheridana až k Oscaru Wildeovi, zároveň ji však osobitě rozvíjí a obohacuje o prostředky a postupy moderního divadla. Jejich jazyk je hravý a neobyčejně kultivovaný, je plný šarmu i vtipných hříček a bonmotů. Co je však ještě důležitější, svým vztahem k jazyku a péčí o něj Stoppard jako by navracel divadlu smysl pro nosnost a závaznost slova a víru v jeho platnost. Slova mohou být „nevinná, neutrální, přesná, označující to či ono, takže pokud o ně pečuješ, můžeš jejich pomocí stavět mosty přes nedorozumění a chaos. Když máš ta pravá slova v pravém sledu, můžeš postrčit svět…“, říká jedna z postav hry To pravé a nepochybně zde vyslovuje i Stoppardovo přesvědčení. Takováto důvěra v závaznost a možnost aktivního působení správného slova či slovního spojení není nepodobná víře v platnost slova, kterou vyjádřil v eseji Slovo o slově jiný dramatik, rovněž čestný doktor naší školy, Václav Havel.

Chvála druhá: na mnohotvárnost a vrstevnatost Stoppardovy tvorby, jejímž prostřednictvím se autor vyslovuje k naléhavým otázkám naší současnosti
Stoppardova dramatická tvorba je námětově, tematicky i žánrově mnohotvárná. Vedle divadelních her obsahuje i filmové scénáře, například k filmům Zamilovaný Shakespeare, Říše slunce, Enigma nebo k právě dokončovanému Bournovu ultimátu. Zahrnuje dále dlouhou řadu her televizních a rozhlasových, které jsou u nás bohužel prakticky neznámé a které by bylo žádoucí přeložit a uvést nejen proto, že v nich autor nejednou řeší otázky, které se dostávají do popředí i v jeho hrách divadelních. Podobná rozmanitost platí i pro oblast žánrovou a stylovou. Stoppard se nebojí sáhnout ani k žánrům, které v běžném povědomí nepatří do vysoké literatury, jako je detektivka, thriller, travestie nebo nové libreto k operetě, vždy je však dokáže povýšit směrem k náročnější výpovědi s přesahem. Jestliže většina Stoppardových her může nést přívlastek komedie, jde začasté o komedie myšlenkově náročné, hluboké a mnohovrstevnaté, přestože jejich autor zcela respektuje i „pouhou“ zábavnou funkci divadla.
Tom Stoppard je poměrně výjimečný tím, že napsání jeho her předchází neobyčejně důkladné studium myšlenkové problematiky, doby i prostředí. Námětově a tematicky těží z řady různých oblastí, dovede vždy znovu a znovu překvapit a nedá se nijak omezit či zaškatulkovat. Nevyhýbá se ani námětům politickým a časově aktuálním. Nejednou se opírá o vědecké poznatky a teorie, fascinuje ho matematika, stejně jako kvantová fyzika, populační biologie, politická i literární historie nebo krajinná architektura. Pro problém lidské identity například nalézá „metaforu v kvantové teorii, ve dvojakém charakteru světla existujícího jako vlna i částice zároveň.“
Mimořádného přijetí se dostalo hned jedné z autorových prvních her Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1966). Z postav Hamletových spolužáků, jež se král Claudius pokusí zneužít pro své záměry, učinil Stoppard ústřední hrdiny své hry, osobitým způsobem si pohrál s jejich osudy a z jiného úhlu pohledu osvětlil jejich příběh. Po úspěchu na Edinburghském divadelním festivalu v roce 1966 byla tato hra hned v následujícím roce uvedena v Národním divadle v Londýně, na Broadwayi v New Yorku a už v roce 1969 – což je pozoruhodné – také v československé premiéře v divadle v Martině v režii předního slovenského režiséra Miloše Pietora. Česká premiéra následovala v roce 1971 v Divadle F. X. Šaldy. Tím byl ovšem počet českých premiér do roku 1989 vyčerpán, s jednou pozoruhodnou výjimkou, když se dramaturgovi Miloslavu Klímovi podařilo v roce 1978, tedy v čase, kdy byl Stoppard u nás na indexu, uvést v Chebu premiéru hry Jsem volný jak ten pták. Jiné významné Stoppardovy hry, jako například Pravý inspektor Hound, Travestie nebo To pravé, si na své české premiéry musely počkat až na dobu následující po listopadu 1989. Další, např. Skokani, Noc a den, Indická tuš, Vynález lásky nebo Pobřeží utopie, na své nastudování některým z českých divadel čekají doposud.

Chvála třetí: Arkádie
Za další pozoruhodný Stopardův dramatický text můžeme označit hru Arkádie (1993), možná jeho vrcholné dílo vůbec. V dramatické literatuře stěží najdeme divadelní hru, ve které by její autor nastolil tolik různorodých témat a myšlenkových okruhů. Jedním z podnětů k napsání hry, jak uvádí sám autor, byla kniha Jamese Gleicha Chaos, vznik nové vědy, jiným podnětem byla Quennellova monografie o básníku Byronovi. Teorie chaosu nabídla Stoppardovi „zajímavou a nosnou metaforu lidského chování. Teorie chaosu ukazuje svět, ve kterém panuje chaos v řádu, ale také řád v chaosu“.
Příběh hry nás zavádí do Anglie na počátku 19. století v okamžiku proměny dvou kulturních stylů – klasicistního a romantického. Druhá rovina hry se odehrává v současnosti, přináší s sebou problematiku noetickou a klade otázky po naší schopnosti poznávat jak přírodu tak historii. V dramatu se nám dostává poučení o integračních algoritmech, fraktálech, nelineární dynamice, krajinné architektuře i populační biologii tetřívků. Vedle toho jsme i svědky prohlubujícího se vztahu matematicky nadané slečny Thomasiny k jejímu učiteli Septimovi, jinak příteli básníka Lorda Byrona. Sledujeme také různé cesty poznávání historických skutečností ze strany vědce Bernarda Nightingale a spisovatelky Hany Jarvisové. Na jednu hru by toho mohlo být až příliš mnoho, kdyby to vše nebylo spojeno mimořádným Stoppardovým talentem organicky propojovat myšlenkový svět s postavami a vytvářet pro ně nosné situace. Proto je Arkádie nepochybně hrou, která si zasluhuje naši pozornost a chválu. V českých divadlech se jí proto také dostalo už trojího uvedení: v pražském Divadle Komedie, ve Stavovském divadle i v Městském divadle v Brně.

Chvála čtvrtá: Rock’n‘Roll
Stoppardova zatím nejnovější hra Rock’n‘Roll měla premiéru v londýnském Royal Court Theatre v roce 2006 a českou premiéru v únoru letošního roku v pražském Národním divadle. Obě premiéry se staly významnými uměleckými i kulturními událostmi.

Rock’n‘Roll patří mezi Stoppardovy hry, které čerpají svá témata z oblasti společenské a politické. Pro nás je o to zajímavější, že jedna z linií bere svůj námět z českých reálií. Konkrétně jde o události spojené se zákazy a pronásledováním členů skupiny The Plastic People of the Universe, když na obranu jejich práva na svobodné umělecké vyjadřování vystoupili představitelé českého disentu. Následně tento postoj vedl ke vzniku Charty 77. Další linii hry tvoří příběh anglického profesora – salonního marxisty, který své ideje dlouho není schopen konfrontovat s realitou. Třetí motivická linie se kontrastně zabývá překládání poezie antické básnířky Sapfó, kterému se věnuje profesorova žena. Uvedené linie spojuje postava Jana, v jehož příběhu můžeme nalézt jak určité autobiografické momenty tak také ohlasy názorového tříbení z prostředí českého disentu. Jak to pro Stopparda bývá charakteristické, napsání hry předcházela neobyčejně důkladné studium reálií, což mimo jiné dokládá autorova Předmluva k Rock’n‘Rollu s příznačným názvem Havel, Kundera, Vaculík, Jirous, Plastic People…Drama, které bylo psané o vztahu hlavní postavy k jednomu hudebním stylu – rock’n‘rollu, se zároveň stalo významnou divadelní reflexí normalizačních poměrů v Československu.

Chvála pátá a poslední: podpora českého disentu a nezávislé tvorby
Rock’n‘Roll není jedinou Stoppardovou hrou, která čerpá svůj námět z českého prostředí, konkrétně z prostředí českého disentu. Tou první byla televizní hra Profesionální faul, další Krhútův Mackbeth, která si vzala základní situaci z bytového divadla Vlasty Chramostové. V Profesionálním faulu se poprvé setkáváme i s předobrazem anglického profesora z Rock’n‘Rollu, který zavítá do Prahy v roce 1977 při příležitosti vědeckého kongresu ale i fotbalového utkání. V tomto roce navštívil Prahu a Čechy i sám Tom Stoppard a setkal se na Hrádečku za poměrně dramatických okolností s Václavem Havlem, dramatikem, kterého už v šedesátých letech četl a obdivoval. Podle Stoppardova svědectví to byla právě četba Havlových her, která vyvolala jeho zvýšený zájem o zemi, v níž se narodil: „Někdy v roce 1967 jsem se seznámil s hrami Václava Havla…když jsem si přečetl Zahradní slavnost
a později Vyrozumění, věděl jsem, že Havel jako dramatik, je můj člověk…Když to chcete vědět, měl jsem pocit, že pokud jde o psaní, je trochu jako já. Prostě se mi líbilo, jak píše, a z této sympatie k Havlovi autorovi vzešel můj zájem o něho jako o Čecha. Nezačal jsem se tedy zajímat o jeho hry, protože je Čech, ale probudil se ve mně zájem o mou původní vlast, protože se mi líbily Havlovy hry.“
Je třeba uvést, že Stoppard nezůstal jen u samotného zájmu o český disent, ale také ho soustavně podporoval, a to nejen podpisy pod četné petice, ale také finančně, když dotoval udělování ceny podporující nezávislé tvůrce, kteří publikovali v samizdatu.
Tvůrčí osudy se někdy podivuhodně prolínají s osudy lidskými tak, že nakonec uzavírají určitý kruh. Životní cesta Toma Stopparda začala v roce 1937 ve Zlíně. Po mnoha jeho složitých životních peripetiích i po četných proměnách společenských máme příležitost se s autorem a jeho dílem znovu setkávat. Dílo Toma Stopparda u nás zdaleka neznáme v úplnosti, zůstává naším úkolem přeložit celou řadu jeho her a uvést mnoho inscenací. Malou splátkou na tento dluh by snad mohla být i inscenace hry Pravý inspektor Hound, jejíž premiéru připravují studenti Divadelní fakulty ve Studiu Marta ještě na letošní rok.
Je pro nás mimořádnou ctí, že v době, kdy autor zanedlouho završí sedmdesát let od narození v moravském městě, vítáme Sira Toma Stopparda v místech, kde má své kořeny, abychom mu jako světově významnému dramatikovi udělili čestný doktorát naší akademie.